Hrabě Drákula ve své době patřil k nejděsivějším stvořením obývající tajemnou Transylvánii. Čiré zlo lačnící po horké, lidské krvi. Ztělesnění samotného ďábla.
Svět byl ale této kruté stvůry zbaven. Zlo zmizelo v zapomenutých jeskyních Karpat a Drák...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Zatímco Renfield vyřizoval záležitosti, které mu byly uloženy, Jonathan si během odpoledne přeci jen našel chvíli, kdy se dostal také mimo nemocnici. Více než rozumné by bylo nečekaně získaný čas strávit s Mínou, ale Jonathan místo toho zamířil do parku. Potřeboval si promluvit s někým, kdo ho dozajista pochopí a podpoří.
Krátká pauza v jinak nabitém dni nutila Jonathana ke spěchu. Přes zelenou nemocniční halenu doplněnou o kalhoty ve stejné barvě si přehodil černou flísovou bundu. Měl jediné štěstí, že se ten den slunce vyhouplo nad mraky. Tenké nemocniční oblečení mu neposkytovalo dostatečnou ochranu před vtíravým chladem, ale sluneční paprsky, přestože slábly, jej nenechaly napospas podzimnímu počasí.
V přesně načasovaný okamžik přeběhl silnici mezi auty a vešel rovnou do parku. Odevšad se ozýval nadšený dětský jásot. Maminky uvítaly příjemnější počasí a bez váhání vyvedly své ratolesti ven. Jonathan děti miloval. Vždycky snil o velké rodině, což se příliš neslučovalo s jeho neúprosným pracovním nasazením. Zatím si to ale neuvědomoval, tak jako spoustu jiných věcí.
Mladý lékař spěchal alejí lemovanou stromy na místo setkání. Spadané listí mu šustilo pod nohama. Zničehonic mu na mysli vytanula vzpomínka na den, kdy se s Mínou procházel parkem a jeho drahá polovička se nechala unášet nádherou podzimní přírody. Se zakloněnou hlavou se točila dokola a dokola, až ztratila rovnováhu a málem by si natloukla, kdyby ji Jonathan nezachytil. Bezstarostné časy, kdy byla mladá láska v plném rozpuku, odvál čas. Okamžiky, které si společně užívaly plnými doušky, zmizely a nastala doba vytrvalého pracovního nasazení mladého lékaře, jehož přítelkyně se tomu přizpůsobila po svém. Ponořila se do studia a bez meškání posléze přijala stáž v Carfaxu.
Možná Jonathan kdesi v hloubi své duše tušil, že je něco špatně, ale doteď si to neuvědomoval. Zrnko pochybností v něm vyklíčilo teprve ve chvíli, kdy byl svědkem zvláštního spojení Gabriela a Míny. Cosi se v něm pohnulo a on věděl, že se někde stala chyba. Svou cestu za plným uvědoměním ale teprve začínal, proto viděl chyby všude, jen ne u sebe.
Náhle si Jonathan uvědomil, že měl na posledním rozcestí zabočit. Když si všiml postavy sedící na lavičce na opačné straně trávníku, ztěžka vzdychl. Prohrábl si vlasy a zakroutil hlavou nad svou nepozorností. Vkročil na trávník a rychlým krokem zdolával vzdálenost mezi ním a lavičkou.
Muž sedící zády k Jonathanovi zatím s kelímkem kávy v ruce sledoval dvě malé holčičky, jak se prohánějí v hromadách spadaného listí. Nepatrně se usmál. I on by chtěl děti, ne že ne. K možnému štěstí mu ale chyběl jediný krok, a sice říci své vyvolené, že ji miluje. Zabraný do svých úvah nezaregistroval šustění listí za jeho zády.
„Kdybych měl dostat libru vždycky, když se trefím, že přemýšlíš o Lucy, tak je ze mě za dva roky pracháč." Jonathan plácl svého přítele po rameni a se smíchem se posadil vedle něj.
