Dracula

Kapitola C.

O vyostřené konfrontaci mezi Gabrielem a Arthurem se dozvěděl také Van Helsing, který měl o všem přehled, ač do dění příliš nezasahoval. Jeho úkolem nebylo pomáhat lidem, ale upírům. Alespoň tomu jednomu, kterého choval ve velké úctě.

Jeho pozice mu zajišťovala dokonalý přehled o celé situaci. Na jedné straně viděl do Gabrielových plánů, na straně druhé mohl ovlivňovat dění mezi Arthurem a jeho přáteli. O přítomnosti Naimy a jejích plánech moc dobře věděl. Byla to proměnná, se kterou se zkrátka muselo počítat, i když pro ně představovala hrozbu. O to víc se Van Helsing musel snažit, aby jeho spojení s Gabrielem nebylo odhaleno.

Se soumrakem v zádech stanul před temně modrými dveřmi Arthurova bytu. Vyčkával jen okamžik. Několikrát zabušil, až bylo dunění ran v černé noci takřka hmatatelné.

„Jestli jste mi zase přišli prodat vánoční ozdoby, tak už vás do jednoho vy-" dveře se v mžiku rozrazily, avšak sotva si Arthur všiml, že tentokráte k němu žádný nadšený vánoční maniak cestu nenašel, zadrhl se a s otupělým výrazem na profesora hleděl.

„Vánoční nálada se zřejmě přeci jen dostavila," Van Helsing s ironickou poznámkou kývl směrem ke sklence, ve které se ještě z prudkého pohybu majitele přelévala zlatavá tekutina. Stačilo už jen jedno ostré otočení a obsah sklenky by vyšplouchl ven.

„Přišel jste mi taky promlouvat do duše? To jdete pozdě, už to udělali za vás," zavrčel Arthur a zaplul zpátky do bytu. Dveře nechal dokořán a s co nejupřímnějším nezájmem mu bylo jedno, jestli Van Helsing vstoupí nebo ne.

Ten se rozhodl pro první variantu a následoval Arthura do útrob bytu. S tichým klapnutím za sebou zavřel dveře a připojil se k němu ve spoře osvětleném obýváku, který se stal pohřebištěm alespoň půlky amazonského pralesa. Všude se válely složky, papíry, výstřižky a noviny. O přítomnosti konferenčního stolku se profesor mohl jen domnívat – ztrácel se pod hordou papírů, které z něj visely k zemi, až bylo nemožné, aby se tam všechny vešly.

Arthur sebou žuchl do křesla, ve kterém se rozvalil jako přiopilý hrubián a pro efekt si znovu přihnul. „Přednášku jsem už dostal od doktora Sewarda i Jonathana. Vysloužil jsem si i návštěvu Browna. Máte něco podnětného, co mi oni ještě neřekli?" jako kdyby to bylo vtipné, Arthur se zasmál a přes hrubé sklo sklenky pozoroval svit lampy, která svítila v rohu.

Van Helsing si sňal klobouk z hlavy a jediný pohledem přelétl tu spoušť.

„Nepřišel jsem vás soudit nebo vychovávat," nemínil se s ním dohadovat, to by nikam nevedlo, zvláště pak ne v tomto stavu.

Arthur si jen pohrdavě odfrkl, jinak mlčel. Uvolil se alespoň k mávnutí rukou, které mělo symbolizovat nabídku k usednutí. Najít v té záplavě papírů alespoň kousek místa k sezení bylo ovšem zhola nemožné.

Profesor si odložil kabát a klobouk na opěrku křesla, kde seděl Arthur a raději se vydal ke stolu. Sebral do ruky jeden staře vyhlížející plátek novin a nastavil jej proti světlu.

„Pohřešovaná dívka nalezená mrtvá. Dravá šelma či satanistický kult?" nahlas přečetl tučný, do očí bijící nadpis. Poté se s otázkou v očích zaměřil na Arthura.

„Nevyřešený případ před deseti lety," zahuhlal, „v Seattlu se ztratila dvaadvacetiletá dívka. Nikdo si neřekl o výkupné, nikdo nevyhrožoval. Prostě se po ní slehla zem. Za tři týdny ji našli mrtvou v lesích. Jasné stopy po zápase, hruď proražená kůlem. Povědomé, co? Od Jane Whitmore se ta holka liší jen tím, že skončila s dřevem v hrudi."

„Pozoruhodné," víc Van Helsing neměl v plánu říkat, Arthur se nezdál být v dobrém stavu na to, aby přijímal nějaká poučení nebo teorie od někoho jiného.