Dracula

Kapitola XX.

Po Mínině odchodu zavládlo v autě ticho. Gabriel toho nikdy moc nenamluvil, stejně tak Renfield. Byť si občas neodpustil příliš otevřenou poznámku, mlčet uměl. Občas se po Gabrielovi ohlédl ve zpětném zrcátku. Za ta léta už dokázal odhadnout, co se jeho pánovi v určitých chvílích honí hlavou. V ten moment se opět snažil najít ztracenou rozvahu, klid a chlad. Mína jej příliš rozhodila, přinesla s sebou také vzpomínky na Aryu. Gabriel se tedy pokoušel znovu ovládnout, aby mohl na své schůzce jednat opět suverénně.

Auto zastavilo poblíž nábřeží řeky, nedaleko vchodu do radnice. Renfield vystoupil z vozu a otevřel Gabrielovi dveře. Bylo to pro něj už tak přirozené, jako dýchání.

Gabriel váhal jen vteřinu. Hned na to vystoupil, zapnul si knoflíčky u saka a rozhlédl se kolem. Zrakem spočinul na budově radnice.

„Tohle je v dnešní době vážně považováno za architekturu?" se značným opovržením si prohlížel nezvykle vyhlížející budovu.

Cibulovitý tvar radnice lidé často přirovnávali k motorkářské přilbě. Prosklená stavba působila jako pěst na oko, zejména pak v blízkosti půvabného Tower Bridge, který demonstroval sílu stavitelů, které dávno pohltil čas.

„Moderní architektura," okomentoval Gabrielovu nechuť Renfield.

Odpovědí mu byl pochybovačný pohled zvýrazněný povytaženým obočím.

„Moderní je pomíjivé slovo. V mé době byla moderní kultivovanost, vytříbenost staveb. I dnes bych raději bydlel ve své pevnosti, než abych pracoval v něčem takovém," stočil pohled zpět k podivné karikatuře před sebou.

Renfieldovi byl vzhled londýnské radnice naprosto lhostejný. On tam nebydlel, nepracoval, nežil. Rozuměl Gabrielově nechuti, sám pocházel z Indie, která pro něj představovala klenot orientální architektury, kterou uchovávaly významné monumenty. Pokud si ale lidé v Anglii staví prapodivné skleněné cosi, neřešil to. Nespadalo to do předmětu jeho zájmů.

Debata o extravagantním vzhledu radnice byla u konce. Místo toho Gabriel vzhlédl k obloze. Od řeky vál studený vítr, který s sebou přinášel také smrdutý pach vody. Na tu vzdálenost jej lidé necítili, Gabriel však cítil vše. Prohlížel si nebe zahalené těžkými mraky. Odpoledne nebyl jeho čas. Už dávno nežil ve světle. Zkracující se den však pro něj představoval výhodu. Jeho protivník na nebi se za obzor schovával mnohem dříve, než tomu bylo v létě.

Po chvíli ke Gabrielovým uším dolehl zvuk otevírajících se dveří. Sklopil zrak a skutečně, prosklené dvoukřídlé dveře se rozrazily a na ulici se ve spěchu vyřítil muž silnější postavy s tlustými brýlemi na nose. V rychlosti si upravoval šedý oblek a něco pokřikoval na muže, který jej s hromadou papíru v náruči stíhal.

Gabriel vyčkal, až se muž dostane na doslech k němu. Nezdálo se, že by si dotyčný všímal okolí. Lamentoval rukama a přidušeně pokřikoval na svého podřízeného.

„Pan Nash," ozval se Gabriel a přinutil tak muže zastavit uprostřed kroku.

„Ano," muž zmateně těkal pohledem z Gabriela na Renfielda. Nedokázal k žádné tváři přiřadit jméno a tyto muže ani nepoznával. Byť bylo chladno, drobné kapičky potu mu smáčely čelo. Byl evidentně rozčilený. Netušil, že i to Gabriel vycítil.

„Gabriel Morgenstern," představil se a natáhl k němu ruku, „domluvili jsme si schůzku, pane starosto."

Pan Nash, samotný starosta Londýna, se div neskácel na zem. Dnes mu nic nevycházelo podle plánu.