Dracula

Kapitola XLVI.

Slova staré věštkyně o opovržení, které vůči ní cítí ten, koho miluje, Lucy stále vrtala hlavou. Nedokázala se s tím smířit, ani nechtěla. Byť tomu odmítala uvěřit, část její osobnosti začínala silně pochybovat.

Výmol na ulici, na kterém auto poskočilo, vrátil dívku zpět do přítomnosti.

„Jsi nezvykle tichá," Gabriel seděl vedle Lucy a prohlížel si ji. Vycítil její nervozitu, ale bylo to jiné, než vždy. Tentokrát ji nahlodávalo něco jiného, než vlastní chtíč.

„Jsem jen trochu unavená," usmála se Lucy, předstírajíc skutečnou únavu, „mám dojem, že se teď všichni máme starat o Arthura, jako by byl nějaké chuďátko. Je hrozné, co se mu stalo, ale snad kvůli tomu nemusí pomalu umírat i všichni okolo."

Rozhodla se své pochyby skrýt za masku únavy a lehkých obav. Bylo to pro ni snadné. Nikdy se příliš nezajímala o pocity druhých. Lidé kolem jí proto vždycky uvěřili. Ovšem Gabriel nebyl člověk.

Moc dobře věděl, že za Lucyinou roztěkaností vězí něco jiného. Měl celý večer na to, aby zjistil, o co jde. Pohlédl do zpětného zrcátka na Renfielda. Oba muži na sebe nepatrně kývli.

Nastala dlouho očekávána noc, ze které neměl radost snad jen Renfield. Dnes v noci, po příjemně stráveném večeru, měl Gabriel zahájit první krok k dívčině přeměně. Renfield si na Lucy dosud nezvykl a stále se mu příčila myšlenka netaktní blondýny opředené věčností. Jestli ji bude muset poslouchat, možná by se raději sám svou prostořekostí vydal do Gabrielových spárů jako večeře.

Auto zastavilo u krajnice před divadlem. Lucy si prohlížela nablýskanou fasádu a sochy na balkoně. Všechno pozlátko mohlo skrývat zkažené srdce. Ohlédla se po Gabrielovi.

„Dej nám minutu, Renfielde," aniž by z ní spustil pohled, poslal svého asistenta na moment pryč. Jestli teď nezjistí, co se děje a Lucy se neuvolní, nebude možné začít. Potřeboval, aby byla jeho. Beze všech pochybností.

Jen co osaměli, Gabriel nemeškal ani chvíli. Naklonil se ke své vyvolené a zpříma se jí zahleděl do očí: „To není únava."

Lucy provinile sklopila hlavu. „Ne," zamumlala.

„Co se děje? Mně přeci můžeš říct všechno," předstírat skutečný zájem bylo najednou snadnější, než Gabriel očekával. Přeci jen mu šlo o vlastní prospěch.

„Já jen..." Lucy si pohrávala s jemnou látkou svých šatů, „něco se stalo."

Gabriel ji nepřerušoval. Seděl a čekal, nenaléhal. Při jejích slovech se ovšem nepatrně napřímil.

„Opovrhuješ mnou?" dívka se nakonec rozhodla jít přímo k věci. Vzhlédla ke svému partnerovi a probodávala jej pohledem.

Oko do duše okno. I když se Lucy snažila tvářit, jako by nic, Gabriel v jejích očích postřehl stín obav. Zračil se v nich také smutek. Oči nikdy nelžou.

„Jak bych mohl," vzal něžně její ruku do svých a políbil jí hřbet ruky.

„Vyrazily jsme s Mínou předevčírem na pouť," pustila se Lucy do vysvětlování, rozhodnuta tentokrát tak snadno nepodlehnout, „našly jsem tam jakousi ušmudlanou stařenu, která nám chtěla vykládat osud. Všechno vypadalo fajn, dokud jí nepřeskočilo a nezačala mluvit něco o temnotě a o tom, že mnou opovrhuje muž, kterého..." Nad slovem milovat se Lucy zadrhla. Tohle nahlas říct nechtěla.

„Kterého?" její slova Gabriela zaujala. Chtěl vědět všechno. Ani v nejmenším se mu to nelíbilo.

„Kterého jsem nedávno poznala," obešla Lucy co nejtaktněji nějaké vyznání citů.