Dracula

Kapitola LIII.

Nepříjemné myšlenky z Kevinova výslechu nedaly Míně spát. Neustále si v hlavě přehrávala celý rozhovor, analyzovala Kevinovo chování, až měla chuť odběhnout do koupelny a strávit noc po boku záchodové místy.

Bránil jí v tom Jonathan. Ani si nepamatovala, kdy naposledy vnímala jeho přítomnost. Vždy se vrátil pozdě v noci a ráno, než vstala, byl zase pryč. Tentokrát přišel v normální dobu, což Mína přijala s povděkem. Tlukot jeho srdce a jeho přítomnost ji uklidňovaly, když se mu choulila v náruči. Jen proto, že jej nechtěla probudit, zůstávala poslušně v posteli a nevyslyšela prosby svého žaludku.

Ráno jí ale nebylo o nic lépe. S novým dnem se snažila zahnat nepříjemné myšlenky a soustředit se jen na své povinnosti. Před setměním by se ještě ráda zastavila za otcem, ale musela počkat celý den. Možná by mohla konečně pokračovat na své eseji, která představovala jeden z důležitých kroků k titulu.

Po několika hodinách pročítání všemožných odborných publikací se ale rozhodla vyjít do ulic, nadýchat se čerstvého vzduchu, jak jen to Londýn umožňoval a provětrat si mysl. Rozhodla se navštívit Lucy. Od toho podivného večera na pouti se neviděly a jestli měl někdo Mínu přivést na jiné myšlenky, byla to bezesporu její kamarádka.

Schody do patra skoro vyběhla a zadýchaná stanula před dveřmi Lucyina bytu. Jen vteřinu se vydýchávala, než zaklepala. Bylo normální, že Lucy chvíli trvalo, než vzala na vědomí něco tak triviálního, jako klepání na dveře. Jestli zase malovala, z jejího uměleckého transu ji vytrhlo máloco a zvuky skutečného světa se k ní dostávaly pozvolna.

Teď to ale bylo jiné. Z bytu nevycházel žádný lomoz, nadávky či tlumený zvuk hlasu, když si Lucy u práce zpívala. Jen tísnivé ticho.

Míně se zdálo, že musela uběhnout snad celá věčnost, než se znovu rozhodla zaklepat. Brzy na to přešla v bušení.

„Lucy, jsi tam?" volala na svou kamarádku.

Tohle bylo neobvyklé i u někoho tak ignorantského, jako Lucy. Po tom všem, co se ve městě dělo, začínala Mína trochu panikařit. Zase se jí vrátily útržky z Kevinova výslechu, otcovo varování, Arthurovy sliby, že toho, kdo vraždí v ulicích, najdou. Co když mezitím zabil někoho dalšího a co když to byla právě Lucy?

Někomu zavolat nebo se mermomocí prorvat dovnitř. To byly jediné možnosti, jaké Mína spatřovala. Nepříjemné mručení za dveřmi ale zastavilo její ruku, která už vytahovala mobil z kabelky.

Chrastění řetízku a cvaknutí zámku ohlašovalo, že Lucy vnímá a je v pořádku. Záhy se ale ukázalo, že ne všechno je tak, jak má být.

„Ježiši," ulevila si Mína, když se ve dveřích objevila Lucy, „co se ti stalo?"

S pootevřenými ústy a překvapeným výrazem sledovala pohublou siluetu své nejlepší kamarádky. Lucy byla vždycky štíhlá, ale nikdy se jí pod kůží nerýsovaly klouby. Propadlé líce dodávaly její popelavé tváři téměř mrtvolný nádech. Tmavé kruhy pod očima dávaly tušit, že se dívka příliš nevyspala.

Tiskla si tenký župan k tělu, bokem se opírala o dveře a stěží se držela na nohou. Celá se chvěla.

„Taky vypadáš úžasně," oplatila Míně ironicky. Ani v takovém stavu si neodpustila neprojevit svou jízlivost.

V té chvíli se Lucy málem skácela na zem. Mína ji stačila jen tak tak zachytit.

„No tak, jdeme," v Míně se zase probudil instinkt, který jí velel pomáhat svým milovaným za každou cenu. Podepřela vyhublé tělo své kamarádky a šourala se s ní do ložnice. Dveře bytu se hlasitě zabouchly.