Světla v nás

Poté, co jsem se probudila

Lehce kratší kapitola, ale po těch sto letech alespoň tahle. Zprávu jsem psala už na svůj profil, takže kdo mě sledujete, už víte, že jsem toho teď měla moc a na psaní nebyl čas. Díky, že jste vytrvali, přes léto, které sice bude hodně pracovní, se pokusím předepsat tolik kapitol, kolik budu moct, a přidávat zase pravidelněji a hlavně častěji. Jste nejlepší! ♥

Vzpomínám si na rozbořené zbytky jeskyň vílího národa, znovu cítím smrad spáleného masa a ten mě štípe v nose, stejně jako všudypřítomný prach a popel. Opět vidím Sebastiana, zázrakem dýchajícího, ale celého od krve, téměř mrtvého. Na 99,9 procent mrtvého - stačilo k tomu málo, strašně málo, aby se na mě už nikdy nepodíval, nikdy se neusmál, nikdy nepromluvil.

Vůně magie a pach smrti, peroucí se ve vzduchu o převahu. Magie vyhrála. Já jsem vyhrála. Sebastian žije.

A já si očividně trochu pospala.

Sebastian v následujících minutách odejde, abych se mohla v horké vodě, do níž mě tak nemilosrdně vhodili, trochu umýt. Hučí mi v uších, nechávám Jenny, aby mi zvedala paže a omývala mi je, stejně tak držím, zatímco mi drhne záda a nohy - jsem celá chlupatá, na okamžik mě to pobaví - žiletku už jsem neviděla ani nepamatuju a nemohlo by mi to být víc jedno. Sotva můžete bojovat s temnotou, svrhávat čarodějnice a trápit se chlupatýma nohama.

Mám potíže udržet pozornost. Další návaly informací. Další otázky. Vlny úzkosti. Nevolnost.

,,První tři dny jsme mysleli, že prostě potřebuješ nabrat síly, abys zase přišla k sobě," říká Jenny, zatímco mi něčím drsným, co má pravděpodobně napodobovat houbu, myje jedno podpaží. Usilovně se ji snažím vnímat a potlačit proudy jiných myšlenek, které se mi hrnou do hlavy. ,,Další čtyři dny jsme uvažovali, jestli se ještě vůbec probereš sama, aniž bys potřebovala naši pomoc. Nejdřív jsi měla hroznou horečku a blouznila jsi..." Její hlas odpluje do ztracena, zírám na horkou vodu, z ní stoupající páru a na své bledé, pohublé tělo a ty směšně působící chlupy, které mi trčí z nohou v divných chomáčích - nebo že by se mi to rozmazávalo vidění...

,,Anno," její hrubý hlas, který nespokojeně vysloví mé jméno, je poslední, co vnímám.

Další šok, tentokrát v podobě ledové sprchy přichází o vteřinu později. Vykřiknu, ústa se mi zase naplní vodou, tak studené, až secvaknu zuby o sebe. Čelist mi zabrní, chytím se okrajů vanu, voda se zase rozleje ven. ,,Co to krucinál-?!"

Jenny odloží prázdné vědro, jehož obsah na mě právě chrstla, a pokrčí rameny. ,,Vypadalo to, že zase usneš."

Vytřu si vodu z očí. ,,Jak bych mohla zase usnout?" zeptám se ostře. ,,Sotva jsem se probrala!"

,,Za těch posledních jedenáct dnů jsi se takhle probrala několikrát," uzemní mě kamarádka ledabyle a vezme mou druhou paži, aby pokračovala v práci, jako by se nechumelilo. Pokožka mě v místech, které přejede, škrábe a štípe. ,,I když je pravda, že nikdy ne na tak dlouhou dobu. Většinou jsi k sobě přišla sotva na pár minut. Nejdřív jsme tě dokonce nutili zase spát, protože ses sotva držela na nohou. Jenže po prvních třech dnech jsi se už skoro neprobouzela, pak jsi začala blouznit... Nemohli jsme se shodnout na tom, jak tě vzbudit nadobro."

,,Tak jste zvolili tu nejšetrnější možnost," zabručím, ale musím uznat, že tělo se mi po vhození do horké vody nejspíš nastartovalo a mozek začal reagovat po té druhé, ledové sprše. ,,Proč až teď?" nechápu. ,,Jedenáct dní! Co všechno-" nedokončím větu, upřu na Jenny pohled a čekám.

Dívka povytáhne jedno obočí a začne mi prsty hrubě prohrabávat vlasy, nejspíš aby je trochu rozčesala - možná ale taky jen proto, aby měla záminku mě za ně bolestivě tahat. Jsou zachumlané do sebe, slepené bůh ví čím. Vážně nevypadám zrovna svěže. ,,Vsadím se," napadne mě náhle a jelikož Jenny mlčí, pronesu to nahlas, ,,že Verena se snažila oddálit to moje probuzení co nejvíc, co?" Projede mnou zamrazení a na vteřinu hrůzou zkoprním. ,,Převzala zase kontrolu nad Vlčí horou?"

Nevím, jestli je to záměr nebo náhoda, ale Jenny mě za vlasy zatáhne o něco prudčeji. Pak si odfrkne. ,,Věř tomu nebo ne, ale snažili jsme se tě nezabít. Měla jsi střídavě teploty, pak jsi zase mrzla. Nevěděli jsme, jak tvoje tělo zareaguje na horkou nebo studenou vodu. Zkoušeli jsme i jiné věci - dostat do tebe Světlo, jako jste ho prý dostali do Heleny a pomohli jí tím přijít zpátky k vědomí."

,,Dali jsme jí menší ránu magií," řeknu a vzpomenu si, jak jsme takto se Sebastianem Helenu opravdu probudili k životu. Jenny přitaká.

,,Ano," souhlasí, ,,jenže to na tebe vůbec nezabíralo. Jako by tvoje tělo veškerou magii od nás odmítalo, dokonce i od Sebastiana. A Verena..."

,,Mezitím kula pikle."

,,Mezitím sama měla co dělat, aby sebou nešlehla," opraví mě Jennifer klidně, skoro ji v ten okamžik ani nepoznávám - myslím tuhle novou, temnou verzi Jenny - nejspíš se až příliš soustředí na úpravu mých vlasů a nevnímá tak, že je teď vlastně krutá a nelítostná. ,,Myslíme si, že to pouto s ní je to jediné, co tě udrželo naživu."

Obrátím k ní hlavu a přiměju ji tak, aby nechala mé vlasy být a pustila mě. Vytáhnu na ni obočí a nevěřícně se zeptám: ,,Verena? Že mě zachránila?" Nechce se mi to ani vzít v úvahu. ,,Ta Verena, která mě chce zabít od chvíle, kdy jsem se tu objevila?"

Jenny jen teatrálně protočí očima, pomalu přejde podél vany k mým nohám a opře se o okraj. Dlouhými nehty rozvíří vodu u mých chodidel, chvíli čekám, jestli mě jimi nepoškrábe - ale ona pouze zvedne koutek úst, jako by se pobavila myšlenkou na to, jak mě Verena zachraňuje. ,,Ne Verena," ujistí mě, ,,ale vaše pouto. Doslova jsi Sebastiana odtáhla z prahu smrti a málem jsi za to zaplatila životem."

,,Hmm," zahuhlám zamyšleně, ,,hustý?"

,,Hloupý," Jenny na to.

,,Takže jsem vysávala Verenu jako pijavice?" zeptám se, jelikož se to zdá nejlogičtější. ,,Když jsem Sebastiana zachraňovala, dávala jsem mu magii... brala jsem si ji pak od ní?"

Jenny znovu zavrtí hlavou, opíše prstem ve vodě další kruh, její dlouhý nehet, připomínající spíše dráp, se nebezpečně zaleskne. ,,Tys mu nedávala magii," řekne mi, ,,tys mu dávala všechno. Veškerou svou energii. Život."

Projede mnou další zamrazení. Snažím se odlehčit situaci dalším vtipem. ,,Tak to jsem pak Verenu rozhodně vysávala jako pijavice."

Mladá čarodějnice pohrávající si s vodou u mých nohou se nezasměje. Je divně vážná, tak, jak jsem Jenny po její proměně ještě nezažila - snad získala něco z gaardenské grácie a stoického klidu, který mě tolik děsí. ,,Nikdo nikdy nic takového neviděl, Anno," pronese posléze a já si nemohu pomoct, připadá mi to směšné, když to vyjde z jejích úst.

,,Jak bys to ty mohla vědět?" ptám se jí. ,,Nenarodila ses v tomhle světě. Jsi ze Země. Z jiného vesmíru, jiné reality. Nejsi jako... ony."

Líně zvedne tmavé oči od vody a chvíli na mě kouká, ale nepůsobí to, že by se má slova způsobila jakoukoliv větší odezvu. Chystám se znovu otevřít pusu, jenže v tom slyším, jak někdo vchází do Vereniných komnat a zastavuje se až u průchodu do otevřené koupelny.

,,Báli jsme se, jestli jste v pořádku," ozve se Sebastian a mluví v množném čísle, přestože eo místnosti vešel jen on sám. Střetnu se s jeho pohledem v zrcadle, ale rychle sklopí zrak. Možná proto, že jsem nahá a on nechce být neslušný. Možná proto, že vypadám jako oživlá mrtvola. ,,Pojďte už," promluví teď o něco tvrdším tónem a dívá se přitom na Jennifer, která se na něj drze ušklíbá. ,,Všichni čekáme."

Čekají. Na mě. Na pokračování toho, co jsme začali.

Jsem na válku příliš unavená. Jsem nejspíš příliš unavená na to, abych vůbec existovala.

Přesto nechám Jenny, aby mi pomohla vstát, chystám se její žilnaté ruky s ostrými drápy a opouštím teplo vany. Jdu tomu vstříc.

Nebo spíš lehce pokulhávám.