Světla v nás

Dveře dokořán

• První kapitola roku 2017! Chtěla jsem původně přidat už na Nový rok, ale, well, musela jsem se vzpamatovat ze Silvestra (shame on me), takže se tvařme, že je prvního a jak na Nový rok, tak po celý rok, taaaakže Světla mají nadějné vyhlídky, amen. :DD

• Přeji vám vše nejlepší do roku 2017, mějte se úžasně, udělejte tenhle rok něco, díky čemu budete šťastní a samozřejmě... nepřestávejte číst, protože mi tím děláte hroznou radost♥ :D :D Jsem vám moc vděčná za všechna přečtení a komentáře a votes a doufám, že vás budu i nadále bavit♥

Seb mi pobídne, ať z pokoje na temnou chodbu vkročím jako první, a přestože vím, že je to kvůli svíčce, kterou nesu, nepovažuju to zrovna dvakrát za gentlemanské. Polknu však svůj strach a taky sarkastické díky a lehce přehoupnu bosou nohu přes práh pokoje. Chodidla mě stále štípou, neboť jsou samá rána následkem pobíhání po lese, ale větší starosti mi dělá tma, do které vcházím. Svíčka osvítí sotva půl metru přede mnou a tak nezbývá než se modlit, aby na mě něco nevybaflo, neboť v tom případě by to se mnou už definitivně seklo.

,,Teď doprava," zašeptá Seb, když dojdeme do místa, kde se chodba roztrojuje. Přišla bych na to ovšem i bez něj - rovně bych se dostala do obýváku, chodba doleva mi zůstala zatím neodhalena a tudíž logicky zbývá chodba vpravo. Kromě toho... zdrojem hluku jsou očividně dveře na jejím konci - ty vchodové, jimiž jsme vešli dovnitř my sami.

,,Co teď?" špitnu s pohledem upřeným na vchod, který se doslova otřásá v pantech. 

,,Asi... se zeptáme, kdo tam je?" nadhodí Sebastian a já se na něj podívám s nakrčeným obočím. 

,,A to má být ono?" zeptám se nevěřícně. ,,To je ten tvůj mistrovskej plán? Zeptat se?"

Sebastian protočí očima. ,,Jo. A když to nepomůže, tak..." Mrkne za mě a pak popadne mohutný svícen, co stál na stolku u stěny.  Kromě toho, že je nepochybně velký a těžký, má taky několik ostrých hrotů - jedná se o jakousi napodobeninu paroží, pokud to odhaduji správně.

,,Tak prostě praštíš nějakou příšernost, co málem bourá dům, po hlavě svícnem, co sotva uneseš. Jasně," pronesu kriticky a to už kamarád znovu protáčí očima a z plných plic volá: ,,Kdo je tam?" 

 Rány ze vteřiny na vteřinu ustanou a chodba se ponoří do ticha. Zadržím dech a nohy mě zazebou, protože škvírou pode dveřmi k nám zavane chladný, téměř až ledový vzduch. Plamínek svíčky v mých rukou jako by se zakuckal a přikrčil před tím, co má přijít. Přimhouřím oči a nejsem si jistá, jestli se chci obrátit a utéct anebo dveře otevřít a čelit tomu, kdo je venku. 

Seb se kolem mě protlačí, ale zastaví se hned metr přede mnou. Svíčka znovu tlumeně zaplane a já před ni dám dlaň v obavě, že zhasne - zůstat tady po tmě bez sirek, asi těžko bychom dokázali trefit zpátky do pokoje a nezlomit si přitom nějakou končetinu. 

 ,,Je to pryč?" odhodlám se zašeptat po další vteřině ticha a Sebastian zavrtí hlavou.

 ,,Nevím," odpoví taky šeptem, ,,asi j-"

Nestačí však větu dokončit, protože ho přeruší rána tak silná, že dveře doslova odhodí - všechny zámky a řetězy, jimiž byly zajištěny, se přetrhnou jako nit - a pak už se dveře samy, jako by snad nevážily vůbec nic, rozletí plnou rychlostí přímo na nás.

 Vykřiknu a upustím svíčku, horký vosk mi dopadne na chodidla, (Au?! Nechcete z toho moje nohy už vynechat?!) a pak už cítím jen Seba, který je na mě odmrštěn a masivní dřevo, jež nás oba přišpendlí k zemi.

Nastane další chvíle ticha. Dezorientovaně zamrkám do tmy a pak syknu - hlavou jsem se praštila o podlahu a bolí to jako čert. Bojím se jen pohnout, zčásti proto, že si nejsem jistá, jestli jsem vůbec ještě pohromadě, zčásti proto, že se ta věc, která se snažila dostat dovnitř... no, dostala dovnitř.

Sebastian se začne zvedat a rozkašle se, načež sykne a zaskuhrá.

,,Jsi v pořádku?" zeptá se mě a já ze sebe vyrazím něco jako: ,,Jsem."

Jelikož mi leží na hrudníku on sám a taky dveře, co mají snad tunu, další snahu komunikovat okamžitě vzdám a koncentruju se na to, abych do plic vůbec dostala vzduch.

,,Ksakru," zachroptí Seb a zabere zády, aby dveře nadzvedl, to se mu však povede jen na pár vteřin - potom na nás znovu spadnou a já stačím jen heknout.

,,Krucinál," zakleje opět Sebastian. ,,Vydrž, zkusím to podržet dost dlouho na to, abys dokázala vylézt..."

,,Jo," špitnu. ,,To by bylo... fajn. Nemůžu... dýchat."

 ,,Raz," zamumlá si pro sebe Sebastian a obličej mu zrudne námahou, ,,dva-"

 Ke trojce se ale nedostane, tíha dveří totiž najednou poleví. Někdo, koho nevidím, je odloží bokem s dutým zaduněním. 

 Sebastian ze mě sleze a já se okamžitě přetočím na břicho a mohutně se nadechnu. Nejsem si tak docela jistá, že mám vnitřnosti v kuse, ale žiju, což je nejspíš dobré znamení.

 ,,Jsi celej?" ptám se Sebastiana a podívám se na něj.

 ,,No," konstatuje on se zrakem upřeným na svou nohu, ,,jak se to vezme."

 Sleduju jeho pohled a vzápětí pochopím. Zvedne se mi žaludek a přitisknu si ruku na pusu, taky proto, abych zarazila výkřik.

,,Ježiši," vyrazím ze sebe a zamotá se mi obzor.

Svícen, který Sebastian předtím svíral jako něco, čím by nás mohl bránit, teď doslova trčí z jeho stehna. Připomíná maják - a krev, která z rány vytéká a vsakuje se do jeho kalhot, znázorňuje moře.

 Nebo spíš oceán, protože krvácení se nezastavuje. Právě naopak - rudá skvrna se šíří a Sebastianův obličej výrazně bledne.

  ,,Měla bys mu pomoct," ozve se do toho náhle třetí hlas. ,,Jinak totiž vykrvácí."