Světla v nás

Dvě strany jedné mince

Kapitola 100. Ups? Já měla za to, že tohle bude takový hezký příběh o 50 kapitolách. AHA. Sure. Takže tak 150. Možná. Momentálně si příběh celý znovu pročítám a musím říct, že to opravdu potřebuju. Proto omluvte nesrovnalosti, které se možná sem tak objevují. Už to koneckonců píšu dost dlouho a jsem hlava děravá. Jakmile to dopíšu, bude veliká korekce a všechno srovnám.

Děkuju, že pořád čtete. 100! Jesus, jdu bouchnout šáňo. Jste fakt úžasní.♥♥♥♥♥♥♥♥

Projdeme tmavou chodbou, na jejímž konci visí jedna jediná pochodeň vrhající světlo do další místnosti, z níž je vidět jen tmavě dřevěná kuchyňská linka a nějaké další nejasné rysy nábytku. Suzanne, tedy dívka, která nám otevřela, nás vede onou chodbou bez jediného slova. Co se týká jejího vzhledu - téměř vůbec ji nevidím, jelikož mi ve výhledu cloní její otec s Helenou, kterou napůl nese a napůl jen táhne vedle sebe jako panenku. Ze Suzanne spatřím pouze její po ramena krátké černé vlasy a poměrně malou a trošku zakulacenou postavu. Držím za ruku Sebastiana, který jde vedle mě, a koutkem oka kontroluju Tima, který se nějakým způsobem dostal do úplného čela skupiny, jako by ji snad zcela úmyslně vedl. Neuvěřitelné.

Na konci chodby mineme onu pochodeň a zamíříme do místnosti, kterou nastiňovala, a sice do kuchyně, ve které je taková tma, že i nadále vidíme jen nejasné obrysy nábytku. 

,,Opatrně," špitne k nám Suzanne a mně přejede mráz po zádech. V tichu a tmě čekám nebezpečí - stejně, jako bych ho  tu pravděpodobně čekala i za světla. Kromě toho nerozumím tomu, proč se musíme pohybovat tak tiše - Suzanne za námi zavřela dveře přesně opravdu důkladně, určitě stejně tak důkladně, jako byly zabezpečeny předtím, než nás pustila dovnitř.

Suzannin otec, jehož jméno stále neznáme, s bezvládnou Helenou obejde jídelní stůl a zamíří kamsi dál za Suzanne, načež zaslechnu vrzavé otevření dveří a do kuchyně pronikne světlo z vedlejší místnosti, kde hoří pochodně a svíce. Slyším také nějaké tlumené hlasy, které okamžitě utichnou, a další vrzavý zvuk, tentokrát zřejmě židle nebo křesla, ze kterého se někdo zvedl.

,,To je v pořádku," řekne Suzanne tiše a zvedne ruku, aby uklidnila někoho, koho já ze své pozice nevidím. ,,Je to táta... a ještě někdo."

Nato vstoupí do druhé místnosti i náš průvodce s Helenou a Timem, který se sice ostražitě ježí a sleduje své okolí, ale nevrčí a ani nepůsobí zděšeně. Já i Sebastian, kteří jsme v překvapení zůstali stát na místě, se opět rozejdeme, a protože přítmí je stále ještě veliké, vrazím bokem do jídelního stolu, který míjím. 

,,Pššt," okřikne mě hned několik hlasů, zatímco syknu, a potom nám muž, který nás sem dovedl, pobídne, abychom jej následovali do místnosti.  Helena ve svém omráčeném stavu cosi mumlá, už sama stojí na nohou, ale zdá se, že nemůže úplně přijít k sobě. První, co udělám, když vstoupím do místnosti, je, že se k ní postavím, chytím ji za paži a řeknu: ,,Neboj se, Hel, jsme tady."

Jen nezřetelně zabručí, ani neotevře oči. Nohy se jí podlomí a tak z druhé strany, než stojí náš průvodce, přijde Seb a chytí ji i on. Dívka mezi nimi zůstane viset jako loutka, ale alespoň nemůže upadnout. 

Teprve potom se rozhlédnu po místnosti.

Nacházíme se v ošuntělém a tmavém obývacím pokoji. Je poměrně malý, na jedné straně se nachází krb, ve kterém hoří oheň, na straně druhé stará, tmavě zelená pohovka a dvě křesla, každé jiné a k pohovce očividně nepatřící. Stěny jsou tmavě žluté, visí na nich obrazy krajin ozářených sluncem, a jediné okno, které zde je, má zavřené a pro jistotu ještě zabouchané okenice. Vzpomenu si na Mary Drakeovou a její dům...