Světla v nás

Začátek něčeho velkého

●Jen chci na začátek říct, co už je zřejmé - zase jsem to s tím přidáváním nějak nevychytala. Na mou obranu, od začátku prázdnin jsem byla mimo wifi!😂 Budu se snažit psát i přidávat častěji, bohužel ale nemůžu nic slíbit... prostě celá já.😂 Snad Vás bude kapitola bavit... je něčím tak trochu odlišná od ostatních. Enjoy!

,,Uvědomuješ si absolutní absurditu toho, co nám tvrdí?" ptá se mě Sebastian, naklání se ke mně a odvrací tvář tak, aby na něj čtveřice malých lidí neviděla. I tak nás ovšem pozorují a nesnaží se to ani nijak zvlášť skrýt. Kromě té brunety a muže jsou zde ještě další dva příslušníci vílího národa, oba mužského pohlaví, nejméně však o polovinu mladší.

,,Absolutní absurditu?" zopakuju a zamrkám na něj. ,,Nevěřím, že ti to vyšlo z pusy."

,,Nejsou ani skuteční," vede si Seb svou a já zavrtím hlavou.

,,Připadají mi tak," odpovím a ohlédnu se přes rameno. Víly nás pozorují s mírně zvednutou bradou a založenýma rukama, jako bychom je svou žádostí o vteřinu soukromí ohromně zatěžovali. Sklouznu očima zpátky k Sebovi a pokrčím rameny, když spatřím jeho nevěřícný pohled. Nakonec si promne obličej a zoufale zakloní hlavu ke stropu. Vycítím nutnost promluvit a udělám pár kroků blíž k němu. 

,,Hele, nemysli si, že jsi jedinej, koho to děsí," promluvím a on se na mě podívá, jako by to snad nebyla pravda, ,,ale i pokud tohle není skutečný, tak nemůžeme prostě zůstat tady a čekat. Je zima. Nemáme co jíst. A rozhodně tu není bezpečno. Nevím jak ty, já nechci testovat, jestli je tady možný umřít nebo ne."

Sebastian nad mými slovy nejspíš přemýšlí, protože když se na mě znovu podívá, vypadá o moc klidněji. 

,,Fajn. Fajn, ale jestli se něco zvrtne, tak je to na tebe."

Zvrtlo se to. Takže, když o tom tak zpětně přemýšlím, všechno, co se stalo od toho okamžiku, byla moje vina.

Otočíme se Sebastianem zpátky k malým osůbkám, oba zároveň, s rukama založenýma na hrudi, a protože se kamarád nemá k tomu, aby promluvil, ujmu se slova já.

,,Nemáme tušení, co se tu děje," prohlásím tichým hlasem, jelikož nemám odvahu mluvit více nahlas. ,,V první řadě chceme vědět, kde jsme a jak jsme se sem dostali."

,,Axole," osloví bruneta toho staršího muže a zdá se, že má na tváři vyděšený výraz. ,,Oni nepochází odtud. Znamená to..."

,,Že hranice byla prolomena," doplní ji Axol. ,,A že nám běží čas."

Verena na horu dorazila později než ostatní Gaaderny. Nebylo to způsobeno tím, že přistála a zdržela se - za normálních okolností by dokázala dohnat ztrátu i několika hodin. Mohla předehnat vítr, být rychlejší než sluneční paprsky, zvuk nebo samotný čas. Ale tentokrát se tak nestalo.

Mohla za to ta malá blonďatá mrcha a ten prašivý čokl. Verena se cítila malátná od okamžiku, kdy z místa jejich setkání musela odletět, po celou dobu, kdy byla ve vzduchu. Byla ráda, že na Vlčí horu trefila, natož aby zvládla lovit, a k její nelibosti se jí stále držela neutichající nevolnost.
Snažila se neklopýtat, když z koštěte slezla, nicméně Fay, jedna z jejích nejvěrnějších služebnic, si jejího oslabení okamžitě všimla, stejně jako toho, že s sebou nemá žádnou kořist. Vůbec žádnou - Verena s sebou netáhla ani hloupého králíka.

,,Má paní!" zvedne Fay okamžitě hlas v pohoršení a její ošklivý obličej protne směsice strachu a očekávání. Její věrnost je, samozřejmě, stejně jako věrnost všech ostatních, dosti pochybná. 

Každá Gaaderna chce být paní Vlčí hory. Každá Gaaderna čeká, až nadejde Verenin čas, nebo až se prokáže, že už není schopná dál čarodějnice vést.

,,Ne," zavrčí Verena a zvedne ruku na znamení, že se k ní nikdo nemá přibližovat, načež se narovná v zádech. Zatracená špinavá holka, pomyslí si. A ta její odporná magie...

,,Co se stalo?" ptá se opatrně Fay a Verena do ní zabodne své ledové oči planoucí tak zuřivě, až její služebnice couvne. Možná má dost odvahy na to dovolit si doufat, avšak otevřeně dát najevo, že Verena potřebuje její pomoc - číkoliv pomoc - , je věc druhá, a na to si žádná Gaaderna netroufne. 

A tak všechny čekají, co jejich vůdkyně řekne.

,,Dnešní hlídka," dostane ze sebe Verena jako první a její hlas protne ticho. ,,Kdo držel dnešní hlídku?"

Zdá se, že nikdo ani nedýchá. Křik Gaadern navracejících se z lovu se smíchá s větrem a vzduch jako by ztěžkl, když žádná ze zúčastněných čarodějnic nepromluví.

,,Chcete mi říct," zavrčí Verena a skála pod nimi se téměř nepatrně zachvěje, ,,že o gaardenské noci nikdo z vás nedržel hlídku nad Vlčí horou?!"

Další ticho její slova potvrdí a Verena zatne pěsti. Hrubé selhání. Bylo to další hrubé selhání a jeho následky jsou - a ještě budou - velmi zlé, možná katastrofální.

,,Hned vyrazíte zpátky k Dubovému lesu," zavelí Verena a čarodějnice si vymění zmatené pohledy. Jejich vůdkyně však nemá nejmenší chuť jim něco vysvětlovat - ne teď, když na ni ty hloupé nány civí, jako by ničemu nerozuměly. Neumí si dát dvě a dvě dohromady?

,,O gaadernské noci," ucedí Verena mezi zuby, zatímco její ubohé slabé tělo stále zaplavují vlny nevolnosti, ,,nesmí hranice zůstat nechráněná. Jestliže se tak stane, přinese vám to zkázu..."

,,V nestřežené chvíli se do Světla bez světel opět dostane magie," doplní její slova Fay a Verena by ji byla seřvala, kdyby neviděla, jak se její obrovské hnědé oči naplňují čirou hrůzou. Nechá ji věštbu doříct, aby celá znovu zazněla, aby si čarodějnice, které už zapomněly na svou minulost, připomněly, že ani jejich budoucnost není stálá. A že... 

,,To bude vaší zkázou, vaší smrtí," vyřkne Fay skoro šeptem.

Do mrtvolného ticha, které nastane, Verena vyštěkne jednoduchý rozkaz: ,,Vraťte se do Dubového lesa. Útočte na tu ubohou ochrannou bariéru, dokud nepovolí dost na to, aby alespoň jedna z vás pronikla dovnitř, a pak ji najděte."

,,Při vší úctě, Vereno," ujme se slova Emily, jedna z těch, jejichž jména si Verena dokázala sotva zapamatovat, ,,ale kdo je ona?"

Verenina ruka zuřivě vyletí do vzduchu a ona ve vzduchu promítne její tvář, tak trapně vyděšenou, ještě dětskou tvář...

,,Nositelka světla," zavrčí Verena a nikdo se neopováží její slova zpochybnit, přestože dívka, na kterou se dívají, ani v nejmenším nevypadá jako hrozba, jenž by mohla ohrozit jejich svět. ,,Je označená a není sama. A je..." Polkne hořkost a ponížení toho, co musí vyslovit. ,,...je nebezpečná."

Pokyne čarodějnicím, aby se daly do pohybu, načež několikati povolí zůstat a postarat se o své úlovky. Zarazí taky Fay a beze slov jí naznačí, aby zůstala po jejím boku. Bude potřebovat někoho, s kým probere současnou situaci. Pokud je tohle začátek věštby...

,,Něco se blíží," pronese Fay a Verena přikývne s očima zapíchnutýma do obrazu světlovlasé holky se zářivýma očima. Nechá její tvář zmizet a beze slova zamíří dolů do hory, aby se vzpamatovala.

Aby se připravila. Protože něco se opravdu blížilo. 

Něco velkého.