Světla v nás

Zanthe

Návrat do reality je zvláštní. Totiž... realita je nejspíš relativní pojem. Byla jsem v podivné verzi reality, zatímco jsem v jiné podivné verzi reality. A moje realita mezitím odplouvá do kytek.

 Po příšerně dlouhé době si vzpomenu na mámu a svou sestru. Připadá mi, jako bych je neviděla už celé věky, ale pravda je taková, že jsem tu... jak dlouho vůbec? Čtyři dny? Opět mě napadne, jestli jsem v kómatu nebo mrtvá. Co se děje právě teď u mě doma? 

 Chybí mi. Tak bolestně mi chybí domov, že se mi do očí vtlačí slzy. Taky se mi podlomí nohy, když se ocitnu zase v jeskyni popsané Drakeovými myšlenkami. 

 ,,Anno, díky bohu!" Jenny mě hned chytí za ruku. Potřesu hlavou, abych se dostala z podivné otupělosti - připadám si jako opilá. Zamotám se a moje nejlepší kamarádka na mě upře své velké oči. ,,Jsi v pořádku?"

 ,,Henry," zachrčím, protože si vzpomenu, že jsem ho v poslední vizi už neviděla, a mám strach, že se mu stalo něco podobně divného jako mně - ale když vzhlédnu, vidím ho stát vedle sebe, zase dokonale čistého, ne zabláceného ani mokrého z jezera, ve kterém jsme se nedobrovolně vykoupali. Když se podívám na sebe, zjistím, že i já jsem zase suchá.

 ,,Jsem tady," promluví na mě a stiskne mi rameno. ,,Kde jsi byla? Stojím tu už pět minut."

Takže on ji neviděl. Zavrtím hlavou a podívám se na Velose, který si mě zaujatě prohlíží.

 ,,Byla tam žena," oznámím jim. ,,Byla jsem zase uprostřed ničeho a ona se objevila a říkala... říkala..."

 Co říkala, Annabello? otáže se mě Velos naprosto vážně a já polknu, protože mi najednou připadá, že už se moc dlouho neudržím na nohou.

 ,,Říkala, ať najdu Sebastiana a ať poslouchám Helenu," řeknu a potom zaváhám, rozhodnu se ale, že nejspíš bude nejlepší říct všechno... nebo alespoň skoro všechno. ,,A taky řekla, že musíme najít Alexandra Drakea."

 ,,Alexandra Drakea?" zopakuje Jenny a já dál koukám na Velose a čekám, jak se k tomu vyjádří on. Taky se rozhodnu pomlčet o detailech rozhovoru s tou ženou - třeba neříkám nic o Timofeiovi a už vůbec se nezmiňuji o tom, že mě ta žena prý vybrala.

 ,,Jsi si tím jistá?" zeptá se mě tiše Henry a pohled, kterým mě sjíždí, je téměř starostlivý. Znovu se zapotácím, moje přikývnutí je ale jasné.

 ,,Cítila jsem... jako by veškerá moje magie chtěla bouchnout."

 Nikdo nikdy s žádnou ženou nemluvil, Annabello, sdělí mi Velos opatrně. Proroctví končí v jeskyni, kde Drake sepisuje věštby.

 Jeho slova mě trochu zmatou, ale nakonec jen pokrčím rameny. ,,Jsem Nositelka světla," pronesu malátně, jako by to snad byla odpověď na všechno.

 Ano, souhlasí se mnou Velos, to jsi.

 ,,Musím něco sníst," vyhrknu, když se mi udělá špatně i od žaludku. Pustím se Jenny a sehnu se pro můj batoh, který leží vedle toho Henryho. Podám mu ho a z toho svého mezitím vytáhnu jablko. Pokud do sebe brzo nedostanu cukry, asi brzo omdlím.

  Zakousnu se do jablka a nabídnu Jenny, která odmítne. Batoh si hodím zase na záda a už s prvním soustem cítím, jak se mi ulevilo. Mysl se mi trochu projasní... a potom se zase zamotám do všech těch nových informací, které jsem získala.

  ,,Jenny," oslovím dívku vedle sebe, protože mi najednou blikne. ,,Proč jsi tam nebyla s námi?"

 Kamarádce ztvrdne výraz a ona se podívá do země, díky čemuž poznám, že se vyhýbá pohledu do Velosových očí. Zmateně nakrčím čelo a podívám se na Henryho, který pokrčí rameny. Znovu tedy pohlédnu na vlky a povytáhnu obočí. ,,Co se stalo?"