Světla v nás

Pod hladinou

Voda mi sahá po pas už po pár krocích - a je studená. Bože, je ledová.  Utíkám jí vstříc, jako bych byla blázen a toužila se utopit.

 Ne, já ne. Sebastian je blázen. To on neumí plavat.

 Neříkám to nahlas, ale on ví, že to vím - byla jsem s ním tenkrát v druhé třídě, když ztropil na koupališti scénu, že dovnitř nevleze, a naše učitelka tělocviku do něj šila tak dlouho, dokud se nerozplakal a nepřijela si pro něj máma. Nikdy potom už jsem ho u vody neviděla.

 Končetiny mi chladem tuhnou, od pusy mi jde pára. Pokračovat dopředu je těžší a těžší a kdyby neslyšela, jak se Foneus vrhá k okraji jezera, byla bych už dávno zastavila. Ale takhle se jen tlačím dál a koukám na Sebastianova záda přede mnou. Je rychlejší než já, jistější. Nedává najevo zaváhání nebo strach.

,,Zešílel jsi?" zavolám za ním v momentě, kdy už mám vodu u prsou a on pokračuje dál. Ohlédne se, ale nekouká na mě, nýbrž na Fonea - nechci se taky podívat za sebe, nechci vědět, jak blízko se k nám dostal...

,,Sebastiane!" vyjeknu hrůzou, když se chlapec obrátí a zmizí pod vodní hladinou.

Blázen. Myslí si, že prostě skočí a schopnost plavat se u něj najednou objeví? Vždyť se utopí!
Rozběhnu se k místu, kde před chvílí stál, a jakmile udělám další krok -

Půda mi pod nohama zmizí. Ocitnu se pod vodou, aniž bych měla možnost se nadechnout. Do obličeje mě praští chlad a když otevřu oči, obklopuje mě tma.

Kopnu nohama a zkouším najít dno, od kterého bych se odrazila, nicméně žádné nenacházím. A tak zaberu rukama a vynořím se.

 Hltám vzduch a dezorientovaně kolem sebe plácám rukama. Hledám správný směr a obrátím se právě včas, abych spatřila Foneův ocas mizící pod vodou. Za okamžik vynoří hlavu a oči mu zaplanou rudým světlem, jejichž záři ještě podtrhne světlo z obou měsíců...

 Plav, poradí mi zděšeně můj vnitřní hlas.

 A tak to udělám.

 Verena za sebou práskne dveřmi, když vejde do své komnaty, takže si Fay musí znovu otevřít. Vůdkyně čarodějnic si svleče plášť a přehodí ho přes starou židli. Projde kolem postele do vedlejší místnosti, kde se nachází její černá, masivní  vana.

 Není to vlastně komnata. Je to jen pokoj, velikostí stejný jako všechny ostatní v hoře, nicméně vybavením podstatně luxusnější - žádná z Gaadern kupříkladu nemá svou vanu. A většinou jsou v pokojích po pěti - minimálně. Verena svou komnatu s nikým nesdílí.

 Zuřivě ze sebe strhává šaty, až je roztrhne.  Zavrčí a máchne rukou, až se rozpadnou celé. Fay se opře o dveře do koupelny a oprskle si založí ruce na hrudi. Na tváři jí hraje úšklebek, který by se jiným mohl zdát pohrdavým, Verena však ví, že takhle se Fay prostě jen usmívá. 

 ,,Vážně si myslíš, že se Drakeova věštba začíná plnit?" zeptá se jí a přejde ke kotli, aby z něj nabrala horkou vodu a naplnila jí vanu. Verena se mezitím svléká, dokud nestojí v místnosti úplně nahá. Prohlíží si své tělo. Její tmavá kůže je samá modřina. 

 ,,Pochybuješ o mně snad?" štěkne na Fay a ta povytáhne obočí, jako by říkala: ,,Tímhle tónem se mnou nemluv."

 V přítomnosti ostatních Gaadern předstírá dokonalou poslušnost. Stačí však, aby se zavřely dveře, a ona očividně získá pocit, jako by si byly rovny. Bývaly doby, kdy by jí Verena setnula hlavu, jen by se na ni křivě podívala. A možná, že by to tak bylo lepší.  Fay měla ze všech Gaadern největší šanci stát se vůdkyní, kdyby se Vereně něco stalo. Dost možná ji jednou otráví pohár s vínem. Nyní se však na Verenu nedívala, jako by jí chtěla ublížit.