Světla v nás

Tam, kde usínáš

●Ahoj! Ano, ještě žiju. 😂 Konečně jsem dopsala další kapitolu. Omlouvám se, že to tak trvalo, a protože vás nechci trápit ještě víc (stopro brečíte, jojo😂😂😂), tak přidávám z vlaku. Hustý, co? (Ještě hustější je, že je tu wifi😂😂). Tak si to užijte💕

Je tady tma.

 Nečekané, vím, nicméně je to tak. Tma a vlhko. Všude je tu jen tma a vlhko. A ticho. Takové ticho, že mě děsí i můj vlastní dech.

Jeskyní se rozléhá každý krok, který udělám, ačkoliv se snažím našlapovat zlehka. Jenže faktem zůstává, že už nezvládám sama ani stát, proto se při první příležitosti opírám o oslizlou stěnu a hned na to se taky sunu k zemi, kde se s hlasitým plesknutím doslova rozplácnu mezi - nečekaně mokré - jehličí. Je mi to jedno. Sebastian pokračuje dál do jeskyně a já napjatě čekám, co se bude dít. Upřímně jsem smířená s čímkoliv. Jestli se na něj něco vyřítí, stejně bych nezvládla utíkat. Jsem tak unavená - nedokážu skoro ani udržet víčka otevřená. A přesto mi něco brání úplně usnout. Strach? 

 ,,Sebastiane..."

 ,,Nic," odpovídá mi chlapec okamžitě, potom slyším jeho kroky, jak se ke mně vrací. Nevidím ho, dokud nestojí u mě a nekleká si. Rozeznám jeho obrys a hrubě odhaduju, kde má asi hlavu, abych náhodou nemluvila do jeho ramene. Bylo by to možné, zrak se mi už ke všemu i mlžil.

 ,,Chtělo by to světlo," prohlásím a polknu, načež zavřu oči. Usoudím, že je to tak lepší - stejně tak jako tak nic nevidím a Seb zase nevidí mě, takže co? Začínám se propadat někam, kde je mi líp, někam mimo tuhle šílenost, a jen tak tak se zvládnu probrat, abych dokázala Sebastiana vnímat.

,,Měl bych mít zapalovač," mumlá a nejspíš si prohmatává kapsy. Sleduju siluetu jeho postavy a bez hnutí čekám, až to vzdá. Že by doopravdy u sebe ještě pořád měl zapalovač? To by bylo až moc velké štěstí. Určitě už ho dávno ztratil a my teď budeme muset zůstat v mokru a temnotě...

,,Mám ho."

Otevřu pusu a on škrtne a vzápětí na to se mezi námi objeví malý plamínek, který nám krátce ozáří obličeje. Komické na tom je, jak sebou oba polekaně cukneme. Sebastian pustí spínač a tak zapalovač opět zhasne a jeho modré oči se zase zmizí v černotě.

,,Jsme jako dva jeskynní lidi, co právě objevili oheň," podotknu potichu.

,,Budiž světlo," přikývne on a slyším, jak si sedá a zase zkouší zapalovačem škrtnou. ,,Vypadáš jako zombie," dodá. 

,,Moc díky."

,,Není zač."

Protočím očima a přitáhnu si kolena pod bradu. Pořád mě bere spánek, ale jen představa toho, jak tady opravdu spím, bůh ví na čem, oklopená bůh ví čím, mě probere natolik, abych vstala a začala opatrně šmátrat okolo sebe. 

,,Co to děláš?" ptá se Seb a já zrovna sáhnu do něčeho slizkého, co leží na zemi. 

,,Fuj," jeknu a ucuknu. ,,No co asi, snažím se najít něco na podpal."

,,Aha?" Sebastianův tón se zvedne k otázce, což značí jediné, a sice to, že jsem asi úplně debilní. ,,Tak to hodně štěstí," dodá ještě a já se k němu rozzuřeně obrátím. Má štěstí, že nevidí ten výraz, kterým ho probodávám. Ačkoliv to samozřejmě neznamená, že by ho snad nemohl vidět ráno.

,,Radši mi pomoz," syknu a páteří mi projede bolest, když se sehnu a dál šmátrám po zemi. Půda je stále mokrá, proto pokračuju hloub a hloub do jeskyně, aniž bych si to vůbec uvědomila.