Světla v nás

Včera a dnes

• Ale ale, kohopak to tady máme? :D Ano vážení, ještě jsem naživu. Koukám, že poslední kapitolu jsem přidala před více než měsícem. Nebudu se omlouvat - znovu - psaní téhle knížky je očividně pomalejší, než jsem měla původně v plánu. Poslední dobou to bylo způsobeno hlavně tím, že jsem se zaměřovala na jinou povídku a taky jsem měla trochu jiné starosti. Uvažovala jsem, že Světla pozastavím, ale to bych udělala moc nerada, protože mě tenhle příběh moc baví. Takže prvně ještě zkusím nadepsat pár kapitol dopředu a pak se uvidí. Děkuju moc za trpělivost, vím, že jsem hrozná. :D Nicméně mám nový cover, co na něj říkáte?

• Snad se kapitola bude líbit a teď už příjemné čtení. Love ya! ♥

Neexistuje možnost, že bych se s něčím takovým dokázala jen tak srovnat, proto mě opustí jakákoliv touha dozvědět se více o tom, proč tu jsme, jak jsme se sem dostali a o co tady jde - jediné, co se mi pořád opakuje v mysli, je fakt, že se odtud možná nemusíme vůbec nikdy dostat. Nejdřív jsem přesvědčená, že omdlím - nevnímám Sebastianův rozhořčený hlas ani Henryho, který s ním mluví čím dál tím víc agresivně - ale potom se proberu, když Seb vedle mě náhle vyskočí ze sedačky a kniha s dutou ránou dopadne na podlahu.

 Poplašeně zamrkám a spatřím, že Henry na druhé straně pokoje je taky na nohou - Helena mezi ty dva vkročí a vyjekne: ,,Dost!" ale Henry ji s nevrlým: ,,Drž se stranou, Hel." odstrčí a postaví se naproti zrychleně dýchajícímu Sebastianovi.

 Černovlasý hoch je přibližně stejně vysoký jako Henry, nemá však ani zdaleka tolik svalové hmoty - když Sebastian zuřivě zatíná ruce v pěsti a na pažích mu nabíhají svaly, působí to v porovnání s Henrym směšně. 

 ,,Sebe," zašeptám a zatahám ho za jednu paži, prudce se mi však vyškubne a já se poplašeně stáhnu, přičemž on mi nevěnuje ani pohled.

 ,,Tohle," zavrčí na Henryho a obličej má hněvem úplně zrudlý, ,,jsme si nedomluvili."

 Henry se pouze ušklíbne. ,,Nic z toho jsme si nedomluvili, to je pravda."

 ,,Není naší povinností bojovat vaše války," zasyčí na ně Seb. 

 ,,Není mou povinností vám poskytovat přístřeší," vrátí mu to bez mrknutí Henry. 

 A přes to všechno má pravdu. 

 Tihle lidé, ať už jsou kýmkoliv, ať už jsme kdekoliv - nám nabídli ochranu a přinejmenším dvakrát nás nepochybně zachránili. Jsou to nejbližší k bezpečí, co tady momentálně můžeme mít - a Sebastian to zcela jasně ohrožuje.

 ,,Sebastiane," procedím skrz zuby a znovu se ho pokusím stáhnout do sedu, vykroutí se mi ale ještě prudčeji.

 ,,Nesahej na mě, Anno."

Vyměním si pohled s Helen, která stojí hned za Henrym. Pokrčím rameny a ona mě napodobí, pak na mě protočí očima a podívá se na Henryho zátylek, jako by ho nejradši praštila a odtáhla stranou. Zkusím to na kamaráda znovu. ,,Sebe, sedni si."

 ,,Nech mě být," zavrčí a tím pro mě končí snaha chovat se klidně. Stoupnu si, přičemž musím Sebastiana odstrčit, neboť mi stojí v cestě, a podívám se přímo na Henryho. 

 ,,Pochopila jsem, že to, co pro nás děláte, je pro vás strašně nebezpečné," začnu a když se Sebastian pokusí něco na mě zase zavrčet, ani se na něj nepodívám a pokračuju: ,,Ale musíte taky chápat, že jsme... tady jen několik hodin a je to víc než matoucí. Potřebujeme si to nechat projít hlavou - a taky si odpočinout. Myslíte, že bychom mohli..."