Světla v nás

Prokletí

Otočím se k Sebastianovi a s otevřenou pusou na něj pokrčím rameny, čímž mu dávám jasně najevo, že tak úplně nechápu, jak jsme se mohli ocitnout v takové situaci. A že to tedy opravdu nechápu. Zaculí se na mě a zrcadlí moje pokrčení rameny.

 ,,Ježiši!" zakleju a on se potichu rozesměje. 

 ,,Myslím, že jsem právě ztratil veškerej Henryho respekt," prohlásí a já protočím očima a - nečekaně - příšerně zčervenám při zrekapitulování toho, co se právě odehrálo a jak to asi muselo vypadat z Henryho pohledu... Prohrábnu si vlasy.

 ,,To je příšerný!" zvolám, pořád ještě vnitřně zmatená a tak nějak neuvědomující si, co se vlastně děje. Já. Sebastian. Já a Sebastian.

 ,,Pšt," ztiší moje pobouřené emoce Seb a pořád ještě s úsměvem od ucha k uchu a natáhne se pro mou ruku. ,,Pojď, půjdeme odtud, než nás načapá někdo další."

 ,,Už nás není v čem načapat," podotknu a on po mně hodí významným pohledem přes rameno, když mě vede na chodbu. Ještě jednou zčervenám a vyhnu se jeho tmavým očím. ,,Počkej," zarazím ho. ,,Musíme uhasit tu pochodeň."

 ,,Jo, jasně." Pustí mou ruku, sundá pochodeň z nástavce a vrátí se k dřezu, kde ji uhasí pod vodou. Potom pokrčí rameny a nechá tam pochodeň ležet, přestože to vypadá dost nehezky a taky nijak zvlášť uklizeně.

 Vyjdu na chodbu a on mě potichu následuje. ,,Kam jdeme?" zeptám se ho. Podívá se na mě a blýskne po mně úsměvem.

 ,,Myslel jsem, že spát," odpoví mi. ,,Však víš, když máme hned ráno zachraňovat svět a všechny tyhle věci. Ale jestli máš jinej nápad..."

 ,,Ne," vyhrknu hořečnatě a on se zase zakření. Je mi z toho trapně - rukama si obejmu tělo a přešlápnu, protože je taky hrozná zima. Kouzelná chvíle už pominula. Jestli budu Sebastiana Walkera někdy líbat, nebude to dnes v noci. Pořád mi před očima vyskakuje Henryho výraz - nejspíš nikdy nic tak skandálního jako dívku na kuchyňském stole a kluka, který se na ni lepí, neviděl. Skoro zasténám nahlas, jak je mi z toho úzko. ,,Pojďme se připravit na záchranu světa."

 V naprosté tichosti se vydáme po schodech nahoru k našemu pokoji a já se zaobírám myšlenkou, jestli bych neměla něco říct. Koneckonců... proboha, co se to právě stalo? Co to pro nás znamená?

 Asi dostanu infarkt. Sebastian mě má rád. Takhle rád. Sebastian... mě skoro políbil.

 A teď vedle sebe jdeme a nikdo z nás neřekne ani slovo.

Naneštěstí se objeví záchrana v podobě malé chlupaté koule, která se pokouší slézt schody dolů. ,,Time!" zvolám a ohnu se, abych vlče zvedla do náručí. Sice na mě zavrčí a škrábne mě, ale jakmile ho popadnu, přestane se vzpírat a zmateně na mě kouká. ,,Co tu děláš?"

 ,,Time?" zopakuje za mnou Sebastian a já se k němu obrátím s vlkem v náručí a přikývnu.

 ,,Nevím, jak se jmenuje. Telepatie se u vlků vyvíjí později, takže s ním nemůžeme mluvit. Tak jsem ho pojmenovala Tim - no není ňuňatej?"

 Sebastian povytáhne jeden koutek úst ve svém typickém úsměvu a natáhne ruku, načež Tima pohladí po hlavě. Užasle na něj vytřeštím oči a on zmateně nakrčí čelo.

 ,,Co je?"

 Zamrkám. ,,Ani nezavrčel! Na všechny kolem prská, ale na tebe ani křivě nekoukl!"

 Sebastian pokrčí rameny. ,,Všichni mě prostě zbožňujou."

 ,,Jo, všichni kromě Willa," podotknu a hned toho zalituju. Sebastianův výraz v okolní tmě viditelně ztvrdne.