Světla v nás

Archi hvězda

● Takže, hned v úvodu - hrozně se omlouvám. U předchozí kapitoly jsem ani neodpověděla na komentáře a hned sem hážu novou kapitolu, po 14 dnech - vůbec, ale vůbec nestíhám. Doufám, že se to teď po pololetí zase zlepší, no. Děkuju moc, že to se mnou trpíte. 😯😄 Jste super a já si toho moc vážím. Snad se kapitola bude alespoň líbit.😊

Cítil to.

Uprostřed hor Věčného chladu se ten den lámal vítr o dveře jeho obydlí a tak musel nejednou vstát ze svého starého a značně nepohodlného křesla u krbu, jehož oheň stejně už několik hodin jen vyhasínal, neboť byl příliš unavený na to, aby se o něj staral, a jít je zavřít. 

Spatřil tedy oblohu, stále stejně temnou jako je tomu soustavně již deset let, toho dne víckrát, než u něj bylo obvyklé. 

Ne, že by si pohled ven zrovna dvakrát užíval - ostrý, ledový vichr ho praštil do obličeje a navál dovnitř jeho stavení, stěží ještě připomínajícího chalupu, kterou kdysi bývalo, zmrzlý sníh, který ho studil na bosých chodidlech, a jeho výhled mu připomněl, jak daleko se nachází od civilizace - jak dlouho už je to od okamžiku, kdy promluvil s živou duší...

Něco ale navíc jeho starému, nepochybně již trochu špatnému zraku nesedělo, když tentokrát hleděl ke svému bývalému domovu. Když se totiž s nevrlým bručením dostal až ke dveřím a popadl je, aby jimi zuřivě práskl, upoutala jeho pozornost lesklá nit táhnoucí se nad Dubovým lesem.

Věděl, o co se jedná, a překvapilo ho, že je gaadernská noc. Čas mu očividně již splýval v jednu dlouhou šmouhu - měl za to, že lov čarodějnic proběhl minulý týden, jak se však ukázalo, musel být už před měsícem. Bariéra, poněkud chabá, mohl-li soudit, zářila nad Dubovým lesem jako poslední pokus o ochranu obyvatel, kterých se Gaaderny vydaly zmocnit.

Stařec potřásl hlavou a zavřel dveře. Pak se doštrachal do křesla a myšlenka na to, co právě viděl, z jeho mysli vyprchala stejně tak rychle, jako unikalo teplo z jeho obydlí.

Téměř celou noc probdí, neboť vítr, neustále sílící, vířící mezi skalisky hor, mu nedal možnost zamhouřit oka. 

 Pak, po několika hodinách, se dveře rozrazí naposledy.

Jakmile se k nim vydá, hrudník mu náhle sevřepodivná předtucha. Tlak na jeho srdci sílí s každým krokem a on se znepokojeně zamračí.

Ví to. Cítí to. Nedokáže ten pocit ale přesně identifikovat, ať se snaží sebevíc... potřese hlavou a rozhodne se, že si dá sklenku vína a bude si pročítat jednu ze svých zašlých, téměř rozpadlých knih, které se mu podařilo zachránit z jeho starého domova ve vsi, dokud konečně neusne.

Popadne dveře a chystá se jimi opět prásknout - dokonce zauvažuje, že před ně přitáhne skříň, aby si alespoň chvilku odpočinul...

Na hrudi ho bodne, zvedne zrak a a zjistí několik věcí na jednou - zaprvé, jeden z měsíců zářících v noci již zmizel, tudíž započal další z dlouhých tmavých dní táhnoucích se v nekonečné řadě jdoucí za sebou bez jakékoliv změny, bez sebemenšího narušení. Zadruhé, ihned nad oním zbývajícím měsícem se náhle objevilo znamení dokazující opak.

Znamení změny. Znamení hlásající příchod nositelů světel.

Stařec se popadne za hrudník a zhluboka se nadechne. Srdce mu buší šílenou rychlostí a jakýsi instinkt, za který by se byl styděl, kdyby necítil tak šílenou touhu ho poslechnout, mu radí, aby okamžitě popadl všechen svůj ubohý majetek a utekl, jak nejdále může. 

Nedokáže však od toho znamení odtrhnout zrak. 

Znamení magie. 

Znamení zaručující počátek války.