Světla v nás

Společnost

Veroničiny kroky jsou po dalších třech dnech, kdy se plahočí lesem neznámo kam, poněkud plandavé. V podstatě nepřetržitě od chvíle, kdy opustila své společníky, je značně vyčerpaná a vyhladovělá. Někdy se zastaví a zavře oči a byla by přísahala, že slyší Francise, jak na ni volá, ať se okamžitě vrátí. Že celý tenhle její plán je úplná pitomost.

Nejspíš to tak vážně je. Ani neví, kam jde a jestli vůbec míří tam, kde by mohla sídlit Jessabel. Ale je si jistá, že Jessabel najde ji – a že je to jen otázkou času. Jenže nevýhodou této cesty se vzdáleným cílem je, že Veronika nemá ani nejmenší tušení, kde se nachází, když les, kterým celé ty dny kráčí, konečně prořídne a na jeho konci se objeví obrysy vesnice.

Dívka se dopotácí na okraj lesa a opře se o břízu, která tam roste, aby alespoň trochu popadla dech. Látková parodie na batoh je na jejích zádech podezřele lehká. Nezbylo jí vůbec žádné jídlo a vody už má jen pramálo. V ústech cítí hrozné sucho... a pohled na vesnici ji ani v nejmenším neuklidní.

Zrak se jí rozmazává a dech má chraplavý, když pohledem zhodnotí prázdné městečko před sebou, dřevěné chaty, chabou kamennou kašnu uprostřed prašného náměstí a několik vyhaslých ohnišť za polorozpadlými ploty. Je nejspíš zcela jasné, že zde nenarazí na nikoho živého. Během svého času stráveného tady už prošla tolika opuštěnými nebo vypálenými vesnicemi, že pro ni pohled na tuhle není žádným překvapením.

Domy ale stále stojí. Možná, že v nich najde postel a jídlo... a určitě v okolí bude nějaká studna...

Veronika zamrká a pokusí se udělat krok k prvnímu ze stavení. Jen načerpá síly a půjde dál. Půjde dál, dokud nenajde Jessabel nebo dokud Jessabel nenajde ji.

Další krok ale neudělá. Jakmile se odhoupne od stromu, svět se s ní zatočí a žaludek se jí sevře.

Než se jí podlomí kolena a zhroutí se bezvládně k zemi, všimne si, jak z okna jednoho obydlí vykoukne ven mladá mužská tvář.

Veronika otevírá oči do příjemné tmy. Zůstane nehnutě ležet a naslouchá tichu, které utlumí bolest v jejích spáncích, která se po třech dnech rozhodla opět objevit. V břichu jí pronikavě zakručí, a když se odhodlá a vyhoupne do sedu, v ústech pocítí žluč.

,,Nelekni se," ozve se z temnoty, za okamžik někdo luskne prstem a pochodeň na stěně opodál vzplane a ozáří malou ložnici bez oken a tmavovlasého muže stojícího u Veroničiny postele. Dřív než stačí muž říct něco dalšího, Veronika vyskočí na nohy a couvne před ním.

A samozřejmě, že se lekla. Srdce jí buší a magie o sobě dává vědět ledovým chladem v jejích žilách. Bezmyšlenkovitě zvedne ruce před sebe a způsobí, že se kolem jejího těla utvoří ostré šípy modrého světla směřující směrem k osobě před ní, připraveny na její pohled zasáhnout a zapálit každou část jeho kůže. V hlavě jí zapulzuje a ona se zapotácí, sevře ale magii pevně a přinutí ji na muže dál hrozivě mířit.

Koutkem oka přitom přeletí po místnosti a najde dveře, ke kterým v případě boje bude směřovat.

Modré světlo vycházející z ostrých krystalů se odrazí muži ve stejně barevných očích a on pootevře ústa. K Veroničinu zjištění je dost mladý - nejspíš ne o moc starší než je ona sama. Má hezkou tvář, je vysoký a upravený a vůbec se nezdá, že by při pohledu na ni cítil strach. ,,Působivé," vydechne a zavrtí hlavou a v ten moment Veronika pochopí, že před sebou nemá nepřítele. ,,Jak jsi to udělala? Já sám mám sotva dost magie na to, aby zapálil jednu jedinou pochodeň, když se do tohoto světa vkrádá temnota..."