Světla v nás

Výzva

Sebastian

Popel se mi zachytí na boty a ty získají odporně šedou barvu. Překračuju trosky domů a odvracím zrak, kdykoliv někde pod sutí zahlédnu lidské tělo. Vím, že bych měl křičet a ujišťovat se, jestli někdo nepřežil, jenže ani já, ani Alexander Drake kráčející po mém boku nic takového neděláme. Je totiž zcela evidentní, že tohle město je v troskách už několik dní, možná již od našeho odchodu, a všichni, kdo tu leží, jsou dávno mrtví.

Nemyslím na to. Nemyslím na nic, když procházíme troskami do jediné části města, která zůstala stát - je to jen kus hradeb a několik málo domů, které tu nejspíš nechali jako připomínku toho, co se stane, když se někdo pokusí o vzpouru - tak jako zůstal stát dům Drakeových v Dubovém lese. Jako vztyčený prst ukazující na viníka.

Jenže tím v Tichém Městě dle všeho byli všichni, proto popelem lehlo celé město až na těch pár domů a kus hradeb, které ho kdysi celé obepínaly. Asi je vybrali zcela náhodně. Prostě jen pár poničených staveb, jež zbyly pro ty, kdo náhodou přežili.

Zabili jsme všechny tyhle lidi. Zabili jsme je, protože jsme sem přišli, já s Annou. Je tu někde i Helena, kterou jsme tu naposledy viděli?

Nedívám se na mrtvá těla ze strachu, že by to tak mohlo být, zatímco Drake si všechna naopak prohlíží, když je míjíme, aby měl jistotu, že mezi nimi svou dceru nezahlédne.

Co budeme dělat? Co budeme dělat, jestli tu umřela? Jak mám žít s takovou vinou?

V naprosté tichosti projdeme opuštěnými troskami až do stojící části města. Drake už nyní nepůsobí, že by se mu snad ještě zvedal žaludek, a tak usoudím, že jeho zvracení způsobil spíš náš přenos, než-li všechna ta mrtvá těla okolo nás.

Všude, kam dohlédnu, vidím jen suť, prach a polorozpadlé zdi. Tiché Město je - respektive bylo - dost velké, teď, když je zde ale vše srovnáno se zemí, se mi zdá, jako by ho snad viděl úplně celé. Což je pochopitelně nesmysl. Tolik dalších mrtvých, tolik dalších zničených životů.

Kvůli mně. Kvůli Anně. Kvůli Neyse, králi a všem, kdo začali tuhle hru nad moje chápání.

,,Nemyslím si, že tu Helena bude," promluvím a je to poprvé, co vůbec něco řeknu od okamžiku, kdy jsme se s Alexaderem domluvili, že dojdeme do stojících domů na kraji města a tam se podíváme, jestli nenarazíme na někoho, kdo by nám pomohl najít Drakeovu dceru. Když tu větu pronáším, nejsem si sám jistý, jestli mluvím o Heleně jako o živé, nebo jako o mrtvé. Drake se po mně ostře podívá.

,,Musíme se ujistit, jestli tu někdo zůstal naživu," řekne.

A tak dál překračujeme cizí mrtvoly a já jen doufám, že v budovách před námi na nás nečekají další.

Seskočím z rozvalenin oddělujících mě od dlážděné cesty ulice, v níž stojí poslední poničené domy, šedé, s pevně zavřenými okenicemi a dveřmi, zanešené prachem a popelem, tiché a dle všech náznaků zcela opuštěné.

Alexander přejde rychlým krokem k první budově a vezme za kliku, je ale zamčeno. Když přechází k dalším dveřím, jeho kroky se rozléhají ulicí. Prohlížím si okna v horních patrech, když ho následuju, nikde se ale nic nehne.

Dojdeme do půli ulice, když Alexander začne volat, jestli tu někdo není. Nezapomene asi tak milionkrát zmínit, že nejsme nepřátelé, nevyslovuje ale naše jména, nejspíš pro případ, že by se tu někde nacházeli vojáci. Mlčím, když ho sleduju, a nějakou chvíli sbírám odvahu k tomu, abych mu řekl, že tu nejsou ani vojáci, ani kdokoliv jiný.