Světla v nás

Označení

Je tohle ten moment, kdy se mám probudit?

Hloupé sny. Hloupé, hloupé sny, Annabello. Nekoukej tolik na televizi. Nečti tolik fantasmagorií.

Prudce zavřu oči a chrlím ze sebe slova, ochromená strachem, ochromená pohledem na vysokou ženu přede mnou s dlouhými vlasy a děsivým obličejem. Její oči mi nahánějí husí kůži - světlé, jako průzračné sklo, jako dva obrovské zářící diamanty. Plné zla. Plné touhy vidět mou krev. Plné magie, nezměrné, nekonečné temné moci, která jí proudí v žilách.

,,Probuď se, probuď se, probuď se..." šeptám hořečnatě, hlas podbarvený panikou, protože to nezabírá a protože už vím, moc dobře mi to dochází - kdyby to byl sen, už jsem dávno vzhůru. Marně se snažím držet přesvědčení, že se jedná jen o narkózou způsobený výplod mé fantazie, jenže bolest v mých chodidlech, jak bosá couvám po ostrých větvích a kamenech, chlad, který se mi zabodává do těla pod tenkou noční košilí, Sebastian nejistě stojící několik metrů ode mě a Henry, oba vyděšení a strnulí na místě, váhající, co udělat dál, a hlavně ona, čarodějnice stojící přede mnou, chichotající se mému bláznivému pokusu vytrhnout se z téhle noční můry - to všechno je skutečné. Jistým způsobem tedy určitě.

,,Panebože," vydechnu znovu a ježibabin úsměv se rozšíří.

,,Kdepak, zlatíčko. Ale skoro ses trefila."

Stále couvám a pravou nohou mi projede prudká bolest, protože stoupnu na ostrý kámen. Jeknu a kotník se mi zakymácí sem a tam, takže téměř spadnu na zem, na poslední chvíli však získám rovnováhu. Zády se zarazím o strom a poraním si kůži na zádech o větev.

Periferně vidím, jak Seb vyrazí dopředu, ale Henry je vteřině vedle něj a strhává ho za sebe. Kamarádovy protesty a pokusy ho přeprat jsou dočista marné.

,,Drž se od ní dál," pronese Henry směrem k zjevení tyčící se naproti mě naprosto klidně a napíná se tak, až mu košile obtahuje mohutné svaly na pažích. Nejsem schopná odtrhnout pozornost, když se žena pohrdavě rozřechtá.

,,Prašivej pse. Copak tě neučili, že v gaadernskou noc se ven nevychází?"

Její další smích působí jako lití kyseliny do uší. Přitisknu si ruce na hlavu a zatnu zuby, v panice těkám zrakem kolem sebe. 

Les je v plamenech. Cítím ten žár, ale žádný kouř nepřichází, přestože kolem nás stále vybuchují další a další zářivé koule a po dopadu vše zachvacují jejich modré plameny. Nad našimi hlavami stále slyším pohyb desítek dalších osob, nepochybně podobných té, která se nyní nachází přede mnou, ale žádná z nich se ke své společnici nepřidá. Je to samozřejmě dobře, ale mám pocit, že se jedná jen o otázku času.

,,Co chceš?" vykřikne Henry a já se pokouším nedýchat příliš nápadně, když se na mě čarodějnice obrátí a pomalu roztáhne ústa v líném úsměvu.

,,Děláš, jako bys to nevěděl," odpoví černovlasá a nakloní hlavu na stranu. Její tvář má bledou, téměř průsvitnou barvu, avšak v naprosté tmě se zdá, jako by téměř zářila, stejně jako její oči. Působí to nepřirozeně. A nahání to hrůzu.

,,Nepřibližuj se," vyštěknu a hlas mi hystericky přeskočí, pokusím se opět couvnout, ale nejde to - za mnou se nachází křoví, jehož větve se mi zarývají do již rozdrásaných zad.

Ale ona se nehodlá přiblížit. Je natáhne ruku a já se přibližuju k ní.

Nemám možnost se nadechnout, natož tak vykřiknout, a všechny ostatní zvuky slyším jako přes plexisklo. Sebastian. Henry. Výbuchy, najednou mnohem agresivnější, téměř nesnesitelná záře šířící se okolím, jako by na nás někdo namířil kuželi světla. V uších mi zapíská, bleskově mi myslí proletí vzpomínka na světla kamionu blížící se k našemu autu...