Světla v nás

Laskavost

Sebastian mě tiše pozoruje, když si slzy setřu z obličeje a podaří se mi čelit jeho pohledu. Jeho výraz značí obavy, tak se na něj pokusím slabě usmát.

,,Promiň." To slovo mi vyklouzne z úst dřív, než si sama utřídím myšlenky dost na to, abych věděla, za co se vůbec omlouvám. Potřesu hlavou a rukama si začnu upravovat vlasy, protože jsem nervózní z toho, jak mě Sebastian pozoruje. Zatěkám po něm očima.

,,Za co?" ptá se on a já pokrčím rameny, nic ale neřeknu. Nevím co. Všechno, co jsem si uvědomila, nebo možná všechno, co jsem celou tu dobu věděla... Nevím, co mu mám říct. Tím spíš, když nic z tohohle není jeho vina. Sebastian nemůže za nic, co cítí nebo necítí, a už vůbec nemůže za to, že ve všem tom stresu a strachu, co tu prožíváme, tíhne k tomu jedinému, co mu tady může nabídnout útěchu. Fyzická blízkost. Já.

,,Ann," osloví mě Sebastian potichu, když se zadívám do tmy před námi a snažím se uklidnit svoje rozbolavěné srdce. Udělá krok ke mně a já neucuknu, přestože mě k tomu nutí každý můj reflex. Protože jestli nechci, aby mezi námi bylo něco, co není opravdové, musím se od něj držet dál. Stačí, aby byl blízko mě, a jediné, co chci...

Sebastian se zastaví metr ode mě a natáhne ruku, nakonec ji ale nechá zase klesnout, jako by snad vycítil, co si myslím. Chvíli mlčí, zatímco já zírám do země a snažím se najít způsob, jak tohle všechno napravit. Před chvílí jsme málem umřeli a tohle... tohle je tak irelevantní, ale přesto-

,,Je to kvůli něčemu, co jsem řekl?"

Jako by mě praštil pěstí do břicha. Stisknu rty k sobě a zavrtím hlavou, načež se zhluboka nadechnu.

,,Ano," řeknu přesto naprosto na rovinu a podívám se mu do očí. ,,Ale," zarazím ho, když se chystá promluvit, ,,to je dobrý. Sebastiane, neměli bychom tohle dělat. Musíme se soustředit na to, co máme před sebou. Jsi skvělej," řeknu a očima sklouznu k jeho rtům, hlas náhle tišší, ,,a já si tě hrozně vážím. Takže se neboj, bude to, jako by se nic nestalo." Odvrátím od něj pohled. ,,Prostě jen slabá chvilka."

Periferně vidím, jak pootevře ústa a zamrká. ,,Myslel jsem..." řekne přece jen, ale pak zavrtí hlavou a zatne pěsti. ,,Dobře. Jestli bys byla radši, aby se tohle nestalo... Bude to tak, jak budeš chtít."

Když svou hlavu opětovně donutím ke strnulému přikývnutí, myslím jen na to, že vůbec nic není tak, jak bych chtěla.

Sebastian i já potom nějakou dobu mlčíme. Kdyby nás někdo viděl předtím, než jsme se dostali do Trnového lesa, a teď, a uniklo by mu všechno mezi tím, asi by si myslel, že spolu dám vedeme tichou domácnost poté, co jsem na něj křičela před dobou, co se mi teď zdála jako věčnost.

Trnový les zůstává po celou dobu, kterou jím procházíme, naprosto tichý a netečný. Ani stopa po Adrianovi, Neyse, po temnotě nebo světle - po hodině chůze v tichosti začínám mít pocit, že se mi to všechno snad jen zdálo.

Jdeme takovou dobu, že zajde druhý měsíc a ve světe, který nezná světlo, nastane další temný den. Sebastian mi dá napít a já si všimnu, že má husí kůži a klepe se zimou podobně jako i já. Čím blíže jsme horám Věčného chladu, tím více se ochlazuje. Ani jeden z nás ale ještě nevytahuje košile, které máme v batohu jako jedinou další vrstvu oblečení - asi proto, že pokud bychom si je oblékli, nezůstalo by nám už nic, čím bychom se přikryli, až přijde pravá zima.

Konec Trnového lesa se objeví stejně nečekaně jako se objevil jeho začátek. Sebastian se zastaví a já ho napodobím, načež oba bok po boku zíráme na stezku, která několik metrů před námi končí tak, že vede přímo do změti trnového křoví a stromů tvořící stejnou zeď, jako byla ta, kterou jsme sem přišli.