Světla v nás

Neviditelný únosce

To je zase název kapitoly za milion dollarů, co? Hele, na profilu jsem už zveřejnila zprávu, kde jsem napsala co a jak, takže sem to už znovu psát nebudu - info najdete u mě. <3

Užijte si kapitolu a zase (doufám, že brzo) u té další <3.

Bolí mě hlava.

Bolest je první, co jsem schopná zaregistrovat, když procitnu - kdo ví, po jak dlouhé době vůbec. A kam jsem se to vůbec probudila? Pokusím se si sednout, ale právě prudká bolest, která při snaze se posadit ještě zvýrazní, mě zastaví. Syknu a teprve pak pořádně otevřu oči.

Sebastian. Je to on, kdo zastaví můj opětovný pokus se posadit. Zatlačí mě zpátky do původní pozice, totiž do lehu, a já si uvědomím, že vlastně pokládám hlavu do jeho klína, nohy natažené někam do tmy přede mnou.

,,Pšt," špitne ke mně a já zamrkám a v šeru, ve kterém se nacházíme, nad sebou rozeznám rysy jeho tolik známého obličeje. Z pravého obočí mu stéká krev a dole u brad zasychá. Oblečení má potrhané.

Co se to sakra...

V hlavě mě prudce bodne a já zatnu pěsti a zavřu oči, přičemž si současně uvědomím dvě věci. Zaprvé - jsme v nějakém voze. Cítím, jak se pohybujeme, všechno nadskakuje, když přejedeme přes kámen nebo jinou nerovnost na cestě a slyším kopyta a řehot koní, kteří povoz nepochybně táhnout. A zadruhé - kromě právě těch koní není slyšet vůbec nic. Obklopuje nás jen hrůzostrašné ticho.

Ve snaze zjistit, co se to proboha stalo a jak jsme se tu ocitli, znovu otevřu oči a natočím hlavu ke straně, abych se podívala do vozu. Jako prvního postřehnu Tima, který leží s hlavou položenou u Sebových nohou velice blízko mému obličeji a jeho světlé oči vypadají smutně. Bílou srst má od krve, ale dle všeho není jeho. Za ním si všimnu Heleny - sedí opřená naproti nám, vlasy jí trčí do všech stran a obličej má ušmudlaný od prachu.

Vůbec nic neřekne, jen se na mě upřeně dívá a ani se nehne.

V tu chvíli mi s bolestí hlavou proletí i vzpomínky na to, co se událo před tím, než jsem se nějakým způsobem ocitla tady...

Znovu vidím, jak běžím s Timem k Tichému Městu. Šípy se mi přitom už nevyhýbají žádnou náhodou, ale proto, že je odvracím kouzlem - magie naplní každou moji část, cítím její hřejivou přítomnost, teplo, které mnou prostupuje, žár, který se soustředí v mých prstech - natáhnu ruku, kterou nedržím Tima, před sebe, a hroty šípů, které na mě míří, mění směr a odvrací se ode mě zpět k vojákům na zdech města. Tim je podivuhodně klidný. Nechá se nést, dokud nedoběhneme k ostatním.

Jako první dorazím k Jenny a Willovi. Dívka se krčí za Willem, který vypadá, že brzy omdlí. Dle všeho i on odvrací šípy směrem pryč od nich, aby je ochránil, ale pro něj je to očividně úkol mnohem, mnohem namáhavější.

,,Co se stalo?!" zakřičím na něj. Zavrtí hlavou, ale jeho napjatý výraz trochu povolí, když převezmu jeho práci a odvracím teď šípy i od něj a od Jenny. V tu chvíli se Tim vzbouří, vyskočí z mého náručí a se zavrčením se postaví k mé noze. Přikrčí se, jako by hodlal s někým bojovat - srst se mu naježí a já na okamžik nakloním hlavu ke straně a civím tam, kam směřuje i pohled vlka.

,,Nikdo tam není," řeknu k němu nechápavě. ,,Střílí na nás ze zdí. Jsme tady přímo na ráně." Nevypadá, že by mě poslouchal. Zoufale si pomyslím, že musíme něco udělat, ale nenapadá mě absolutně nic, čím bych nás snad mohla ukrýt. Mohla bych vytvořit ochrannou bariéru, to jistě, ale brzy k nám jistě pošlou vojáky, kteří nás chytí... mohli bychom se snad přenést? Jenže vím, že to nepůjde. Když jsem se přenášeli z Čistého Města, potřebovali jsme podporu nás všech. Spojit naši magii, aby se to vůbec povedlo, a koncentrovat se. Nezvládneme udržovat ochranu před šípy a zároveň se uklidnit natolik, abychom se snad mohli někam přenést. Nejsme schopni se vypařit, určitě ne pomocí magie. Ale třeba bychom mohli utéct. Stačilo by...