Světla v nás

Pravda o minulosti - část 1.

Tahle kapitola je sama o sobě nejdelší, jakou jsem kdy napsala. A to jsem ji teoreticky ještě rozdělila na tři části. Protože chci, abyste je měli ucelené, přidám vám zítra druhou a pozítří třetí. Juchuuu! Jo a taky jsem vám chtěla říct, že jsem si vědoma menších nesrovnalostí v příběhu a že se brzo chystám pročíst všechny kapitoly a opravit je. Např. popis vzhledu nebo míst občas popletu, tak si na to posvítím. Do té doby platí nejaktuálnější informace v kapitolách. Aneb co se stane, když píšete příběhy z fleku. Yolo. Užijte si kapitolu (má skoro 3000 slov, muhuhehe) a zítra čau ahoj!

Už jsem v tomhle světě zažila pěknou řádku divných věcí, které se nedaly nijak logicky vysvětlit. Vlastně jsem logicky vysvětlit nedovedla ani samotný fakt, že v tohle světě jsem. Když nad tím tak uvažuju, asi bych to nezvládla vysvětlit ani nelogicky.

A přesto mě Velosova slova přimějí se zamyslet nad tím, do jakých extrémů to tady ještě může jít. Někdo přenesl svoje myšlenky do zdi a já si je teď budu prohlížet, jako bych v nich sama figurovala. Alespoň tohle je mi řečeno, když dojdeme ke konci místnosti. Zastavíme se u stěny, která jako jediná v tomhle prostoru nenese desítky slov, ale jen jedno jediné. Nedovedu ho přečíst - řecky se píše jinak, než se slova čtou, a tak se jen podívám na Henryho, který natáhne ruku a přejede po slovu prstem. Teprve v ten moment si uvědomím, že ono samo o sobě nevydává žádné světlo - zeleně ho nasvětlují jen ty na ostatních stěnách. Navíc je od něčeho upatlané - Henrymu to ulpělo na prstech a teď se mračí. Potom zvedne zrak a podívá se na mě, načež se obrátí k Velosovi.

,,To je krev," prohlásí a já vyvalím oči.

,,Cože?" zeptá se zděšeně Jenny a všichni upřeme zrak k Velosovi, který kývne.

To je cena, kterou musíte zaplatit za vyjevení proroctví.

,,Máme tu snad vykrvácet?" vyjekne Jenny a její zděšení stoupá. Upřímně se ani nedivím. Velos na ni ale jen stočí oči a na okamžik mi připadá, že je jejím chováním otráven.

Máte se říznout do prstu, odsekne dívce a já vidím, jak Jenniny tváře nabírají rudý odstín. Henry si mezitím prohlíží hladký kámen a potom odstoupí a ukáže na jedinou nerovnost, která se na něm nachází. Je tam poměrně ostře vypadající výstupek, o který si podle všeho máme protrhnout kůži.

Obojí - jak hrot, tak i to slovo, na které máme krev přitisknout - se nachází poměrně nízko, nejspíš kvůli tomu, že vlci by se k tomu nedostali, kdyby to bylo výš. Znovu si vyměníme pohledy s Henrym. Pokrčím rameny, abych dala najevo, že nemám tušení, co si o tomhle všem myslet, a on si povzdechne a podívá se ke stropu, jako by přemýšlel, co má tohle zase být. No, tak to jsme minimálně dva, kterým se to nelíbí. Podívám se na zděšenou Jenny a v duchu se ušklíbnu. Tři.

,,K čertu s tím," zabrblá Henry, sundá si ze zad batoh, nechá ho ležet u stěny a natáhne dlaň, načež ji rozřízne o ostrý hrot trčícího kamene. Natáhne ji ke slovu, zhluboka se nadechne a přitiskne krvácející ránu na jeho povrch.

Chvíli se nic neděje. Pak se ale písmena zeleně rozzáří, Henry překvapeně vykřikne a... zmizí.

V šoku couvnu a vykulím oči, načež se obrátím na Velose. ,,Kde je?!" vyjeknu s narůstající panikou a rozhlédnu se kolem dokola pro případ, že bych snad Henryho svalnatou postavu mohla přehlédnout. Oh, panebože. Jestli se mu něco stane a budu za to zodpovědná zase já...

Čeká vás, prohlásí Velos klidně a kouká na mě v očekávání toho, co udělám.

,,Čeká nás kde?" dožaduju se přesnější odpovědi a založím si ruce v bok, abych zakryla, že se mi třesou.