Světla v nás

Alexander Drake

Slunce.

Svítí mi přímo do očí a já syknu a zase je zavřu hned poté, co se mi podaří odlepit oční víčka od sebe. Zasténám, protože mám celé tělo ztuhlé a v obou nohách mi mravenčí, když se protáhnu. Je pondělí ráno a máma mi přišla odtáhnout závěsy v pokoji, abych vstávala rychleji? Odkopnu přikrývku, pod kterou ležím, s nevrlým zabručením se posadím a znovu otevřu oči.

Strnu v jedné poloze a civím na tmavě modrou deku a přírodní lehátko, na kterém se nacházím. A potom, jelikož už mě moje ospalá dezorientovanost zcela opustila, pohled pomalu přesunu doleva. Pochopitelně nejsem doma. A okno, odkud se linou sluneční paprsky, se nenachází u mě v pokoji. Musím před nenadále ostrým světlem přimhouřit oči. Zatnu pěsti a obrním se, připravená vyskočit, abych čelila případnému nebezpečí.

To ale nepřichází. Oči mě i přes prudké mrkání pálí, když se dívám ven oknem a spatřím bujně rozkvetlou louku, překrásné květiny, všudypřítomnou zeleň a slunce - slunce zářící tak jasně, až mě úplně oslepí. Sykavě se nadechnu a po tváři mi sjede slza dřív, než si uvědomím, že pláču. V šoku ze sebe sundám i poslední kus přikrývky, vstanu a rychlými kroky se přiblížím k oknu, abych viděla lépe, přestože před očima už mám z civění do slunce mžitky.

,,Panebože," zašeptám a hlas mi zaskřípe. Ani nevím, kde to jsem. Ani nevím, jak je tohle možné. Jen na to zírám - zírám na to, jako by hrozilo, že už něco takového nikdy neuvidím. Prsty přitisknu na okenní tabulku a ještě jednou vydechnu. Jak?

,,Je to nádhera, viď?"

Obrátím se tak rychle, až se mi zamotá hlava, ale i tak jsem schopná zvednout před sebe obě ruce, abych se bránila kouzlem. Konečky prstů se mi zlatě rozzáří, až šokovaně vykulím oči, překvapená, že mě magie, kterou jsem se pokusila zavolat, opravdu okamžitě poslechla, a teprve potom přesunu oči ke usmívajícímu se muži s prošedivělými vlasy stojícímu naproti mně. Zatajím dech a prsty se mi roztřesou, když ruce pomalu dávám zase dolů.

,,Alexander Drake," vyjde z mých úst spíš jako zbožné přání než jako konstatování faktu a muž přikývne a jeho úsměv se rozšíří. 

,,Annabella Hooverová," vysloví mé jméno Helenin otec a přejde ke mně pomalým krokem, načež mi nabídne ruku. Na sobě má hnědou tuniku a černé kalhoty, jeho krok je ležérní, snad přímo elegantní, a celé to gesto mi připadá tak normální, až to téměř považuji za absurdní.

Čekám na úlevu, která by se měla dostavit, když Drakeovi, tomu muži, jehož už tolik dní hledáme, opatrně stisknu dlaň a ucítím teplo, které z něj sálá, žádná se ovšem nedostaví. 

Našli jsme ho. Tohle by měl být vrchol celé téhle šarády - našli jsme Drakea a ten nás dostane domů. Všechno bude zase dobré. Dokázali jsme to, nebo ne? 

Když pouštím jeho ruku, vím, že to není pravda. Jen jsem celou dobu lhala sama sobě, taky Sebastianovi a všem ostatním, stejně jako oni lhali mně. Vzájemně jsme se krmili touhle malou, docela nevinnou lží, že tady a teď to všechno skončí, abych byli schopni pokračovat a dostat se až sem. Od začátku to ale bylo jasné a nyní už nebyl důvod předstírat opak.

Najít Drakea nebyl konec. Byl to jen poslední krok k nevyhnutelnému.

Rozhlédnu se po malé, světlé místnosti, ve které je kromě mého lůžka ještě jedno úplně stejné, taky skříň a dva noční stolky. ,,Nositelka světla," promluví ještě Alexander a přejede pohledem mé rozcuchané vlasy a uslzené tváře. ,,Je mi velkou ctí se s tebou konečně setkat. Musí pro tebe být šok se náhle ocitnout zde, uprostřed světla a tepla, po všem tom čase stráveném ve Světě bez světel."