Světla v nás

Podvolení

Annabella

Celou dobu od chvíle, kdy Fay hrubě zatřese mým ramenem s cílem mě probudit, se modlím, aby se ozvala Neysa a zaúkolovala mě něčím jiným, než je vláda nad Vlčí horou. Žaludek mám tak stažený, že si při pohledu na svůj odraz v zrcadle říkám, že bych se možná radši postavila samotnému králi i se vší jeho silou, než všem gaadernským čarodějnicím. Verena mě pozoruje, a přestože se vyloženě neušklíbá, posměch lze jasně vyčíst z jejích očí. Třebaže ji poutem můžu přimět mi cokoliv říct, třebaže jí zamezuje mě zabít - neznamená to, že je mi oddaná ráda. A totéž platí i o každé další ženě v této hoře.

Tentokrát žádná bílá. Jenny si stoupne za mě, když se posadím k Vereninu toaletnímu stolku, a začne mi rozčesávat blonďaté vlasy drsným hřebenem. Tahá mě tak moc, až mám v očích slzy. Periferně sleduju Fay, která dává do parády Verenu a něco jí tiše říká - tak tiše, že to neslyším, přestože od nich nejsem až tak daleko. Napadne mě, jestli bych se pomocí pouta mohla na Verenu napojit, a ta myšlenka mě tak znechutí a vyděsí, že ji okamžitě zavrhnu.

Srdce mi buší tak, že čekám, že to Jenny uslyší, ale ona mi jen splétá vlasy do copů a ty copy pak zatáčí a stahuje do pevného, vysokého drdolu. Otáčí mě k sobě a něčím tmavě rudým mi natírá rty - když si olíznu rty, chutná to sladce. Okřikne mě, abych to nedělala, a když teď její obličej vidím tak zblízka, zřetelně postřehnu její šedivou kůži a čím dál zřetelnější žíly pod nimi.

Donutí mě vstát, sundá ze mě červené šaty, ve kterých jsem spala se slovy, že byly beztak už staré, a hodí po mně něco, co připomíná těžký černý závoj látky. Snažím se najít, kde mají šaty konec a kde začátek, dokud mi je Fay magií nevytrhne z rukou, neotočí je ve vzduchu a nenarovná před mýma očima. Vznáší se přede mnou a jsou nádherné. Jsou to šaty pro královnu.

,,Možná nepokleknou," prohlásí ke mně s náznakem úsměvu, ,,možná nikdy nepoklekneme, žádná z nás. Přesto jsi teď paní Vlčí hory."

,,Jinými slovy," doplní ji Jenny a spiklenecky na ni mrkne, což mě úplně vyvede z míry, ,,jsou to aspoň působivý šaty na vlastní pohřeb."

Verena vypadá úchvatně. Její tvář, téměř lidská, ženská a tolik odlišná od té, kterou jsem v tomto světě poznala, se mi zaryje hluboko pod kůži, když ke mně stočí světlé oči. Vlasy má taktéž vyčesané - myslím, že vypadá mnohem majestátněji než já, přestože to nejspíš nebude účesem ani šaty, ale držením jejího těla a něčím, co z ní vyzařuje. Její šaty jsou stejně tak krásné jako ty moje - taky černé, ale jaksi světlejší, spíše šedé. Působí autoritativně. Působí jako někdo, kdo vás přiměje pokleknout už jen díky jednomu pohledu. Jako královna z dávných dob.

Ale i pohled na mě samotnou mě dokáže uklidnit. Jenny odvedla skvělou práci, moje vlasy zapletla do složitého účesu a tvář mi vystínovala něčím, co mi ze všeho nejvíc připomínalo uhel. Černé šaty mají korzet, který mi stáhl pas a natlačil prsa tak, že jsem ve výsledku měla větší poprsí než ve skutečnosti. Vypadám starší. Možná ne úplně jako královna, ale jako princezna možná.

Narovnám se v zádech a snažím se napodobit Verenin nic neříkající výraz. Snažím se vynahradit to, co mi tak zřejmě chybí. Chci působit mocně. Chci působit nebojácně.

Strašně se potím.

Fay otevře dveře ven z komnat a Jenny se postaví naproti. Obě dvě tam stojí jako stráže, než Fay natáhne ruku do chodby a pokývne ke mně. Se vší neúctou, kterou v sobě má, ke mně promluví.

,,Až po vás, má paní."

Ohlédnu se na Verenu a nabídnu jí rámě. Když neudělá krok, přiměju ji k němu pomocí pouta - s bolestným výrazem, který hned zmizí, mě chytí pod paží a záhakne se do mně. A pak společně zamíříme do hlavního sálu.