Světla v nás

Adrian

Četli jste Vampýrskou akademii? Protože já ji četla a zrovna jsem se na ni tak podívala, jak mi zdobí knihovnu, když jsem začala psát tuhle kapitolu... takže jo, Adrian. Užijte si další část! (A než tuhle knížku dopíšu, přečtěte si VA. Obaly jsou cringe, ale je to skvělý. Stejně jako spin-off o Adrianovi a Sydney - Pokrevní pouta. A protože obě ty série mají 6 dílů, mám docela čas tohle aspoň zkusit dopsat. Tak zatím!)

Jestli si člověk připadá drsně, když svítí jako světluška? Odpověď zní ano. Uvědomím si to, když se rozhodnu, že nebudu kouzlo zatím nijak rušit. Potřebuju vidět a až se za mnou Trnový les zavře - což nepochybně udělá hned, jakmile projdu dovnitř - bude nejspíš jedno, jak moc svítím, protože mě už nikdo zvenčí nebude moct následovat. Což je stejně tak dobře jako špatně.

Vyjdu ke stezce se zatajeným dechem, moje kroky se rozléhají okolím a musím se ovládat, abych neběžela. Těžko říct, jestli bych se rozběhla přímo do náruče lesa nebo naopak daleko, daleko od něj - rozhodnu se to nepokoušet a svůj instinkt dát se na útěk držím na uzdě. Nezbývá mi než doufat, že Sebastian tu stezku našel taky a že už v lese je, ačkoliv mi to nedává žádný smysl. Proč by mě opouštěl a chodil tam sám? A co když tam nešel a já tam zůstanu sama? Kde je?

Vím jen, že musím pokračovat. Vím to jednak proto, že Sebastian se o sebe umí postarat a jistě mě najde, ať už je kdekoliv. A vím to také proto, že jakmile projdu tím lesem a najdu Drakea, všechno bude v pořádku tak jako tak. Určitě ano. 

A hlavně... ta stezka se mi odhalila z nějakého důvodu.

K lesu mě to najednou táhne jako magnet. Zrychlím krok a dojdu až k prvním keřům, které se mi rozestoupily, abych mohla projít. U pomyslného prahu se ovšem zastavím a zůstanu zírat do temnoty, která se přede mnou rozprostírá.

Keře jsou vysoké jako stromy a první z nich opravdu tvoří jakousi zeď, která se tyčí mezi místem, kde stojím, a lesem za ním. Spatřím obyčejné duby, které rostou opodál, a všude okolo keře s trny, které je lemují. Zvednu ruku a k nejbližšímu se natáhnu - ruka se mi trochu třese, když pohladím list keře prstem. Nic se nestane. Vůbec nic v okolí se nehýbe a nic není ani slyšet. Mrtvo. 

,,Sebastiane!" syknu směrem do lesa a čekám na odpověď, aniž bych dýchala. Když vypustím vzduch z plic a chystám se váhavě ohlédnout k místu, kde jsem usnula, šíleně se leknu výkřiku, který se ozve z lesa.

,,Anno!"

Sebastianův hlas protne ticho a já nadskočím a málem se mi zastaví srdce. Než stačím zareagovat, něco mě píchne do prstu, který mám stále natažený k listu keře - jeknu a stáhnu ho k sobě, načež všimnu si drobné ranky od trnu, který se mi na něm objevila.

Podívám se na větev, která se zavlní, a náhle mám pocit, jako by mě něco v houští keře pozorovalo, jenže nestačím zjistit co, protože v další sekundě mě něco nebo někdo strčí do zad, já s dalším výkřikem klopýtnu vpřed a upadnu na stezku vedoucí Trnovým lesem jak široká, tak dlouhá.

,,Past," dojde mi s dalším vydechnutím a začnu se rychle škrábat na nohy, pořád tak přihlouple svítící a s batohem na zádech, co mi stěžuje pohyb. Hned jak se mi povede se postavit se otočím a udělám krok vpřed.

A odrazím se zpátky od stěny z větví, trnů a listí, která se za mnou zase vztyčila.

Jsem sama v Trnovém lese.

To je několik úderů srdce jediná myšlenka, na kterou jsem schopná se soustředit. A že jsou to pořádně rychlé a vyděšené údery srdce. Ztuhnu na místě a zatnu ruce v pěst, načež celé moje tělo zabliká, jako by reagovalo na můj strach. Oh, panebože, jsem sama-