Světla v nás

Ve voze

Za dva dny slohovky, lidi! Jakože je mi trošku na zvracení jen z té představy, ale znamená to taky, že teď sice začne to nejhorší, ale potom už bude prostor i pro něco jinýho, než je maturita. HALELUJA!

(Teda až na to, že pak jdu snad na vysokou. Detail.)

Omlouvám se, že jsem ani neodpověděla na komentáře u předchozí kapitoly, ale říkala jsem si, že nebudu zdržovat a rovnou sem hodím další. Kapitola má název opět za 100 bodů. No nic... užijte si ji.

 A všem maturantům držím palce, abychom to společně zvládli!<3 

Zdá se, že naše čtyřčlenná skupinka, včetně Tima, upadne do jakési apatie, ze které nejsme schopni se vymanit. Helena nakloní hlavu ke straně, zavře oči a skoro to vypadá, že usnula. zatímco Sebastian se přisune ke mně a chvíli strávíme tím, že probíráme všechny možné varianty toho, jak se odtud můžeme dostat. Dokonce se jednou pokusíme o teleportaci tak, jako jsme tu udělali v Čistém Městě, buď je ale vůz chráněný i před tímto druhem útěku, anebo zkrátka nemáme dost sil nebo koncentrace. Tak či onak nakonec zůstane jediná možnost, kterou jsme ještě nezvážili. Hraju si s tou nebezpečnou myšlenkou nějakou dobu sama ve své mysli, aniž bych cokoliv řekla, probírám ji že všech možných úhlů a nakonec se zaváháním zvednu oči k Sebovi.

,,Můžeme..." Odmlčím se a ukážu si prstem na zápěstí, které mi pořád ještě viditelně, byť už vybledle, září písmeno V, kterým mě označila Verena, paní Vlčí hory, krátce poté, co jsme ocitli ve Světě bez světel. Už jsem tenhle druh vysvobození použila, když mě a Henryho zajali Ashdownovi vojáci...

,,V žádném případě!" sykne na mě Helena od naproti a přísně na mě zavrtí hlavou, náhle zcela bdělá, jako by ani nezamhouřila oka. ,,Jednou jsi z Vlčí hory možná unikla," pronese ke mně smrtelně vážným tónem, ,,ale podruhé se ti to už rozhodně nepovede."

Vím, že má pravdu, a Sebastian na potvrzení jejích slov jen pokrčí rameny, jako by říkal: ,,Co na to říct? Má recht."

S povzdechnutím si položím hlavu na jeho rameno a nechám ji tam, dokud se Helena nerozhodne znovu ponořit do vlastních úvah a opět nezavře oči.

,,Takže nezbývá nic jiného než počkat, až zastavíme," zašeptám k Sebovi opravdu obzvlášť potichu, zčásti proto, že chci, aby si Helena chvíli odpočinula, zčásti proto, že chci chvíli mluvit jen s ním. Cítím se provinile, když si pomyslím, jak moc jsem ráda za to, že je tu se mnou. Že jsme se nerozdělili tak jako Henry a Helena. Takhle ho mám pořád u sebe, kdyby se cokoliv stalo...

,,Jo," odpoví mi Seb na mou úvahu a natáhne se pro mou ruku, aby ji sevřel ve své. Ihned mě zašpiní od hlíny, kterou má na dlaních. Zabavím se tím, že se snažím jeho i mou ruku oprášit, ale spíš než abych tím něčemu opravdu pomáhala se tím jen rozptyluji. Hlavou se mi točí směsice různých myšlenek a mám nutkání vyřknout otázku, kterou jsem možná měla položit už dávno. Střelím rychlým postranním pohledem po Heleně, abych se ujistila, že tentokrát neuslyší nic, co řeknu. Vypadá to, že už opravdu usnula - hlavu má teď nakloněnou tak moc ke straně, že ji určitě bude bolet za krkem, až se probudí.

Přesunu pohled k Sebovi a protože se pořád opírám tváří o jeho rameno, zůstane mezi námi jen minimální prostor. Prvně se chci zbrkle odtáhnout, ale nakonec to neudělám, jen sebou mírně trhnu, protože mě ta blízkost trochu překvapí. Na vteřinu zapomenu, co jsem vůbec chtěla říct.

,,Co myslíš," špitnu potom tak tiše, že to dost možná neslyší ani on sám, natož tak aby se to dostalo až k Heleně, ,,že se stalo s ostatními?"