Světla v nás

Noční můra

Annabella

Je tolik nezvyklé se zase po okolí pohybovat v naprosté tmě. Za ty necelé tři dny strávené v chatě Alexandera, kdy se moje orientace v čase a spánkový režim zase trochu srovnali, jsem opět nucena mhouřit oči skrz nekonečnou čerň a odhadovat, kolik je hodin, jen na základě subjektivního vnímání uběhnutých minut. Bezva. Stejně jako bych teď mohla být na cestě půl dne, je možné, že uběhlo jen půl hodiny.

Kontroluju oblohu, abych zjistila, jestli na mě už nevykoukl druhý měsíc, ten ale zůstává schovaný a tak musí být pořád ještě den. Usoudím, že je načase se přenést.

Dosud jsem se své magie ani nedotkla. Ačkoliv mě konečky prstů svědí a cukají, jak mě mé podvědomí nutí vykouzlit alespoň světlo, díky němuž bych viděla pod vlastní nohy, nechávám magii na pokoji. Šetřím jí pro případ, že bych ji musela využít proti Vereně, což se dost pravděpodobně stane, ale taky proto, že mě upřímně řečeno děsí, jak moc se moje schopnosti navýšily, když je teď Neysa ve Světě bez světel a přenesla na nás ještě víc svého Světla. Bude to teď jiné, když je tady? Nikdo mi neřekl, jak s mocí v mým žilách nakládat. Nenaučili mě žádná kouzla, žádné praktiky, nic, co by se mi mohlo hodit v souboji. Nejsem válečnice ani čarodějnice. Magie vždycky říkala, co mám dělat, vedla mě jako slepce, reagovala dřív než mé vědomí. Jen doufám, že to tak bude i nadále. Spoléhat na to se mi ovšem příčí. Magie... může být zrádná. Viděla jsem Veroniku a Francise. Mluvila jsem s Neysou samotnou. Nedělám si žádné iluze o tom, že bych snad se Světlem v mé krvi byla o něco víc v bezpečí, než jsem bez něj. Mám výhodu oproti ostatním lidem, jako jsou Helena a Henry? Jistě. Jenže sama nevím, jak s ní naložit.

Zastavím se a setřesu ze sebe chlad, který se ke mně natahuje z hor Věčného chladu táhnoucích se po mé levici. Jdu podél nich celou tu dlouhou dobu od okamžiku, kdy jsem se rozdělila s Drakeem a Sebastianem. Jsem už dost daleko na to, abych pokud možno zajistila, že Verena nebude schopna vystopovat mé kroky a najít Drakeovu chatu a tím i ukrytou královnu. Nejsem si jistá, proč to bylo vůbec nutné - doposud nikdo mě ani Seba nenašel podle naší magie, přestože jsme se přenášeli už tolikrát.

Zhluboka se nadechnu. Jistotu nemám ani v tom, kolik sil mě tohle bude stát, a rozhodnu se, že bude lepší se přenést pod horu a ne přímo do ní. Pokud mě přenos příliš vyčerpá, alespoň pod sídlem Gaadern popadnu dech a obhlédnu situaci. Ani nevím, jestli by bylo možné se teleportovat rovnou do Vereniných komnat. Nejsem Gaaderna a pokud mi bude přát štěstí, ani jí nikdy nebudu.

Zatraceně. Vrtím hlavou nad tím, jak momentálně vypadá můj život, když si ze zad sundávám batoh. Do pusy si hodím kus něčeho, co chutná jako mrkev. Pokrčím rameny - bůh ví, co to tam nahoře Drake pěstoval a co v tomhle světě vůbec všechno roste. Kytky ovlivňující paměť mi asi stačí.

Zavřu oči. Pokouším se nepředstavovat si, co všechno by na mě mohlo vybafnout z okolní tmy, jenomže upřímně, pokud by to nebyla Verena nebo sám král, nač se vůbec vzrušovat?

Ponořím se do svého nitra a pozdravím magii jako starou známou.

Vyčkává. Skoro jako by se na nadcházející chvíle těšila.

Po přenosu dopadnu na všechny čtyři ne zrovna elegantním způsobem a vykřiknu.

To krátké, ale dost hlasité vyjeknutí se rozlehne okolím, odrazí se od skal a upozorní každého v okruhu dvou kilometrů od Vlčí hory, že jsem se uráčila dorazit. Zakleju a málem se samým strachem pozvracím, než se odhodlám vyškrábat na nohy a čekat, co přijde.

Annabella, spasitelka tohoto světa, prosím pěkně.

Počítám do deseti bez jediného pohybu, poté pro jistotu ještě jednou, teprve pak se odhodlám zvednou oči k vrcholu Vlčí hory tyčící se přede mnou. Špička hory svítí důsledkem zapálených pochodní a ohňů v sídle čarodějnic. Nikde se nic nehne. Panuje naprosté ticho.