Světla v nás

Vlčí nora

,,Věříme jim?" zeptá se mě Jenny, když v kuchyni do směšně vypadajícího batohu házíme všechno jídlo, které by nám mohlo chvíli vydržet. Pokrčím rameny a odmítám se na ni podívat, protože pravda je taková, že odpověď na její otázku neznám a nejspíš ani znát nebudu, dokud nedorazíme na místo, kde vlčí národ přebývá. V hlavě mi navíc naskakuje jen fakt, že brzo najdeme Seba, a ať se snažím sebevíc, nemůžu ten dotěrný hlas vytěsnit.

 Brzo uvidím, že je opravdu v pořádku. Budeme spolu.

 ,,Anno, co když je to past?" zeptá se mě Jenny a překvapivě už nezní tak ustrašeně, jako tomu bylo ještě před pár hodinami. Když se narovnám a setkám se s jejíma modrýma očima, vidím v ní tu sebevědomou holku, kterou ve skutečnosti je. Vlasy si stáhla do culíku, takže nejde vidět, že jich kus chybí, a obličej si omyla, tudíž vypadá o moc lépe, než když jsem ji našla v té cele v hoře. Vidím ale, že má strach. Mám ho taky - jak bych taky neměla? A samozřejmě má ještě k tomu i pravdu. Willovi jsem taky uvěřila, protože všechno, co říkal, dávalo smysl. Tak jak můžu tvrdit, že vlci jsou jiní?

 ,,Jestli je to past," odpovím Jenny a hodím do batohu několik jablek, ,,pak se s tím nějak vypořádáme." Přehodím si batoh přes rameno a podívám se na svou nejlepší kamarádku. Je o něco menší než já a taky podstatně hubenější, když ji ale obejmu, sevře mě překvapivě pevně. ,,Nesmíme tady věřit nikomu a ničemu," zašeptám jí do ucha, protože to je to jediné, čím už jsem si naprosto jistá. ,,Rozumíš?"

 Odtáhne se ode mě a kývne. ,,Ale Henrymu věříš."

 Zaváhám, protože to je taky pravda. ,,Je jasný, že by nás nikdy úmyslně nezradil," zašeptám a naléhavě jí pohlédnu do očí, ,,ale kdyby si musel vybrat, jestli my nebo Helena, vybere si ji. Nemám mu to za zlé. Jenže..."

 ,,Miluje ji," řekne Jenny a já kývnu. 

 ,,A ona by si vybrala jeho. Takže prostě... spoléhejme jen na sebe, jo?" usměju se a vím, že je to tak křečovité, že bych tím sotva někoho obalamutila. 

 Jenny mi úsměv polovičně oplatí. ,,Jak je možný, že to takhle zvládáš?" zeptá se mě a já si uchechtnu. Zvládám? Tak bych to sotva nazvala. Ale jo, nehroutím se a už tak nějak jen přijímám, jak věci jsou.

 Zavrtím hlavou, jelikož ani to nevím. ,,To přišlo tak nějak samo."

 Henry nás vyzvedne v kuchyni, na zádech také batoh, v němž má nějaké oblečení pro případ, že bychom se museli z nějakého důvodu převlékat. Hnědé husté vlasy má rozcuchané a čelo orosené. Sama cítím, že jsem se hodně zpotila, na koupel ovšem nemáme čas.

 ,,Čekají na nás venku," promluví a promne si vousy. Přistihnu se nad tím, že přemýšlím, jestli nejsou při tomhle pocení nepohodlné. Otřesu se, protože to shledám nechutným, a Jenny mě vezme za loket, aby mě uvedla do pohybu. 

 Vlci opravdu čekají venku. Přemístili se tam hned poté, co jsem na ně začala chrlit otázky a rapidně zvyšovat hlas, jelikož mi zatajili, že jsou Helena a Sebastian v bezpečí a oni to celou dobu vědí, a oznámili nám, že vytvoří portál, kterým nás přenesou přímo k nim.

 ,,Nemá náhodou král každou teleportaci vycítit?" zeptám se jich, když k nim přejdeme a já se postavím vedle Velose. Skoro se mi zdá, jako by se mi v hlavě ozvalo slabé uchechnutí. Asi bych se ani neměla divit - Velos se zdá být hodně pobavený vším, co řeknu.