Světla v nás

Temnota

Mám dostatek rozumu na to, abych se nezačala smát, zvlášť když si všimnu Adrianových ostrých nehtů a špičáků, které se mi odhalí, když se na mě opět zaculí. Teprve poté mi z jeho slov, poněkud se zpožděním, po zádech přejede mráz. Nedám na sobě znát znepokojení - nebo se o to alespoň pokusím - když se rozhlédnu kolem sebe a snažím se najít cestu, kterou bych se mohla co nevidět dát na útěk.

,,Nepoužíval bych tvou magii, být tebou, drahá slečno," poví mi Adrian, jako by i přesto, že jsem vůbec nic neřekla, vytušil mé úmysly. ,,Jsi u mě doma. Tento les je doslova natlakovaný temnotou - použiješ světlo a zadusí tě."

,,Už jsem světlo použila," namítá chabě a podívám se na světelnou kouli, která nám stále září nad hlavou jako dostatečný důkaz toho, že mluvím pravdu.

,,Protože jsem tě nechal," uzemní mě Adrian a jeho hlas náhle pozbude veškerého žertovného podtónu. ,,Protože jsem chtěl, abys ke mně přišla, Nositelko světla. Abys přišla do temnoty. Copak neslyšíš, jak k tobě promlouvá?"

V lese to zašustí a já se ošiju pod náporem strachu, který to ve mně vyvolá. Ignoruju Adrianova slova a místo toho se rozhodnu klást otázky, než zjistím, co udělat dál. Jak se dostat z téhle šlamastyky.

,,Pracuješ pro krále?"

Mladý muž se pohrdavě uchechtne a posadí se na zem, jako by tady opravdu byl doma. Pokyne mi, abych ho následovala, ale já zůstanu vzdorovitě stát s batohem na zádech a s evidentním děsem v očích, který absolutně maže veškeré mé snahy působit sebevědomě a nebojácně.

,,Král neví, že existuju. Jsem tu jen já a temnota. Splynuly jsme. Neslyšíš, jak tě volá?"

Neovládnu se a skoro proti své vůli se ohlédnu za rameno do nekonečné tmy lesa, kde opravdu zaslechnu...

,,Kde je Sebastian?" procedím k muži skrz zuby, odhodlaná si nevšímat jeho pokusů vyvolat ve mně strach. Ačkoliv se mu to daří na výbornou.

Adrian ke mně zvedne oči. Jejich barva mi připomene Verenu a já málem couvnu, když si to uvědomím. ,,Možná to vím," řekne Adrian a po obličeji se mu rozlije jedovatý úsměv. ,,A možná ne. Co za to?"

Náhle mnou projede vlna vzteku. ,,Chceš se mnou smlouvat?"

,,Ne," odbude mě ovšem Adrian s očividným nezájmem. ,,Nemáš nic, co bys mi mohla nabídnout, Annabello Hooverová, snad jen svou věčnou společnost, kterou jsi mi dala již v momentě, kdy jsi sestoupila z té stezky. Ale neboj se. Společně můžeme vládnout... tmě Trnového lesa."

Mluví jako blázen, ale něco na jeho slovech mě přinutí zůstat na místě a poslouchat. V první řadě... kdo to sakra je a kde se tu vzal? A pokud tu žije... jak dlouho a z čeho? Je sám?

Když mluvil o tom, že jsem se mu zaprodala tím, že jsem sešla z té stezky... ne. Já se odtud dostanu a to hned teď.

,,Sedni si," pobídne mě muž a jeho tón nenechává prostor žádným námitkám. Přesto se o ně pokusím a otevřu pusu, abych odmítla, jenže v tom zahřímá: ,,Sedni si, Anno." 

Lesem se prožene vlna chladu a já si uvědomím, jaká je celou tu dobu zima. Když jsem utíkala, chlad jsem zahnala, ale teď je zpátky a já se roztřesu jak pod jeho náporem, tak pod náporem moci, která po Adrianově rozkazu proletí okolím. Keře a jejich trny jako by se kolem mě stáhly o něco těsněji.

Tohle je jeho místo. Ne Adriana, ačkoliv ten teď vládne přinejmenším tomuto úseku lesa. Je to místo, které podléhá králi, stejně jako každé jiné temné místo v tomhle světě. A ačkoliv možná Trnový les temnotu nějak zadržuje a reguluje, jak tvrdila Helena, pak jsem se jí tím, že jsem sešla z té stezky, vrhla přímo do náručí.