Světla v nás

Pěšáci v cizí hře

Neysin amulet se zaleskne v Drakeových rukou, když ho od nás odtáhne a schová do své dlaně. Veškerá energie, která mnou při pohledu na něj zmítala, jako by se v ten okamžik vytratila, a já se jen zmateně narovnám v zádech a dívám se na Drakea, který zamíří zpátky do chodby a pouze na mě a Sebastiana zavolá: ,,Pojďte za mnou, Nositelé."

,,Chce to udělat hned teď?" vypadne ze mě, když mě Sebastian táhne na nohy a sám vrtí hlavou.

,,Neysa je královna? Proč se o ní sakra nikdo nezmínil?" Střetne se s mým pohledem a mně nezbývá než taky zavrtět hlavou, až mi z toho křupne za krkem. Má pravdu. Jestli před králem vládla tomuhle světu Neysa, proč nám o ní nikdo neřekl? Proč nebyla ani v knize, kterou napsal sám Drake?

Tohle to - to, že sem dorazíme, a to, že najdeme Drakea - nám mělo zajistit odpovědi. Místo toho to zase vyvolává jen další a další otázky.

Sebastian mě vede za Drakeem chodbou až ke dveřím, které z chaty vedou ven. Do nosu mě praští vůně květin a do tváří teplý letní větřík, když chatu opustíme a ocitneme se ve volné přírodě. Pšiknu a poté zvednu pohled, abych ho upřela na všechnu tu nádheru kolem sebe, neschopná si srovnat myšlenky a něco říct. A proto jen sevřu Sebastianovu ruku a náhle se mi vybaví Čisté Město a to, jak jsme ho společně pozorovali. Doba, která mezitím uplynula, se zdá jako sto let.

Marně hledám slova. ,,Je to jako..."

,,Jako by se dole nedělo vůbec nic špatnýho." V Sebastianově tónu zazní osten, který mě vytrhne z mého úžasu. Chvíli nevím, co myslím tím dole, ale potom si uvědomím, že se nacházíme v horách a že celý Svět bez světel se rozkládá pod námi - temný, chladný a nepřátelský. Připravující se na válku a nicnetušící o tomhle místě a o iluzi míru, co tu existuje, izolovaná od všeho zla, které obyvatele tohoto světa ničí už desetiletí.

Protože vím, že Sebastian by na Drakea co nevidět vyjel s tím, jak tu může jen tak nečinně sedět, a protože si nejsem jistá, jestli bych ho v takovém případě zarazila, rozhodnu se konečně ze sebe dostat nějakou větu.

,,Tohle všechno," prohlásím a rukama máchnu kolem sebe, ,,vyžaduje veliké množství magie." Cítím ji. Cítím magii - naplňuje můj nos vůní máty a citrónu, vůní léta, vůní světla - je jí tady kolem tolik, až se bojím, aby mě nezadusila. Drake se zastaví uprostřed rozkvetlé trávy a otočí se ke mně čelem.

,,Ano, to vyžaduje, Annabello," dá mi za pravdu a zvedne pohled ke slunci na modré obloze. Odmlčí se, než se rozhodne mi poskytnout úplné vysvětlení. ,,Býval jsem velice mocný muž. Nacházel jsem tady, když z toho světa mizely poslední kousky světla, a Neysa samotná zajistila, aby toto místo zůstalo nedotčeno, než zmizela i ona. Pro gaadernské vlky by bylo velice jednoduché to zde najít, jelikož cítí magii, ale hory Věčného chladu fungují jako štít, přes který světlo z tohoto místa nepronikne do Světa bez světel. Proto mě nikdo celé ty roky nenašel - kdo se o to snažil, zemřel v horách stejně jako byste zemřeli vy, kdybych vás nenašel včas."

,,Říkal jste, že nás ochraňuje světlo," odporuju mu a dívám se přitom na své ruce, na kterých není ani stopy po všech těch ránách, které jsem za ty dny tady utržila, pokud tedy nepočítám téměř vybledlé Verenino znamení.

,,Ochraňuje vás," souhlasí se mnou Alexander, ,,ale neznamená to, že byste byli nesmrtelní, Annabello. Světlo vás chrání natolik, že mě k vám přivedlo. Pojďte blíž a posaďte se." Hned na to se on sám usadí mezi květiny. Vyměním si další rychlý pohled se Sebem, který hned na to vykročí a vydá se k Drakeovi. Následuju ho se setinovým zpožděním.