Světla v nás

Nejlepší kamarádka

JSOU PRÁZDNINY! 

Dneska jsem měla poslední zkoušku, HALLELUJAH, tímto pro mě začíná svoboda, neb jsem omezována pouze brigádou. A to znamená? Víc času na psaní! (Ale znáte mě už nějakej ten pátek, takže to zase neberte tak doslovně, hehe). Pár dalších kapitol se bude věnovat chystanému rituálnímu souboji, tak si připravte transparenty a pohodlně se usaďte. Na koho vsázíte? Z mého pohledu je to tedy dooost vyrovnané. Ale k samotnému boji se dostaneme až později, teď tu máte další kapitolu. Snad se bude líbit. Jste nejlepší!

Sebastian

Helena mě překvapí tím, že jakmile se trochu dostane ze šoku, který se jí očividně zmocnil, jako první se vrhne ke mně, nikoliv k Drakeovi, a pevně mě sevře v objetí. Přestože je oproti mně dost drobná, její stisk je silný a na pár sekund mi zamezí přísun vzduchu do plic. Ten je v domě mimochodem dost zatuchlý a teplý, jako by se nevětralo už celou věčnost, ale Heleniny vlasy voní jehličím, když do nich zabořím nos, a tak nemožnost dýchat čerstvý vzduch ještě na chvíli přetrpím.

,,Jsi živý!" Dívka mě následně popadne za hlavu a vlepí mi pusu na obě tváře, na nos a na čelo, v očích slzy a očividně vyvedená z míry tím, že neležím někde v Trnovém lese na cimprcampr. Její nadšení a smích se slzami mě přimějí k úsměvu, následně se i mě zmocní úleva spojená s tím, že i ona je naživu, stejně jako její manžel - že se jejich těla nenachází pohozená pod nánosem prachu v troskách tam venku. ,,Kde je Anna? Co se stalo?"

,,Je v pořádku," ujistím ji automaticky, ačkoliv to nemusí být vůbec pravda. Veškerá radost ze mě při zmínce jejího jména vyprchá, jako bych vystřízlivěl. ,,Vysvětlím ti to potom. Patrik," vyhrknu, přičemž mě Helena pustí a ustoupí ode mě, záměrně se vyhýbajíc pohledu na svého otce. ,,Patrik a Jenny. A Will... jsou..."

,,Jsou nahoře."

Henry, který ta slova zabručí, mi tím znovu vezme dech z plic. Zamotá se mi hlava a zavrávorám, tak mě Helena a Drake automaticky podepřou - jejich oči se přitom setkají, ale skoro to nevnímám, protože mám opravdu pocit, že to se mnou sekne.

Patrik žije. Jenny žije. Dokonce i Will, zatraceně. Nemusím pohřbívat nikoho ze svých blízkých a brzo je uvidím.

Můj bratr je v pořádku.

Mám poprvé od odloučení s Annou pocit, že tohle všechno můžu přece jen nějak zvládnout. Že na to nebudu sám... jenže hned na to opět promluví Helena a ten pocit vezme za své.

,,Ne všichni," uvědomí mě tiše a nyní uhýbá jak pohledu do očí Alexandera, tak do těch mých, zřejmě ve snaze vyhnout se bližšímu vysvětlení toho, co tím myslí.

Vyrazím ze sebe zmatené: ,,Cože?" a mám pocit, jako když na horské dráze vyjedete fakt hodně vysoko, načež prudce padáte dolů se žaludkem až v krku. Začnu se potit a točí se mi hlava, nezvládám se přimět ta slova zpracovat. A pak konečně řeknu: ,,Někdo z nich..."

,,Ne," ujistí mě rychle Helena a jízda na šílené horské dráze se na chvíli stabilizuje. Než tedy dodá: ,,Totiž, my nevíme." Obrátí se na Henryho a požádá ho mlčky o podporu. A Henry nezklame. S typickým bezbarvým, hrubým hlasem mi oznámí, jen tak, s rukama založenýma na hrudi, jako by se ho to vůbec netýkalo a nejradši by u toho ani nebyl:

,,Tvoje kamarádka Jenny přivolala sem do města vojáky. Pokusila se nás všechny zabít, a když se jí to nepovedlo, utekla. Je teď Světlo ví kde."

Heleniny hnědé oči odráží lítost, kterou cítí, ale tady zradu a bolest, kterou jí dívka způsobila. Smrt, dojde mi. Jenny přivedla smrt všem v tomhle městě.