Světla v nás

Souboj

Annabella

Verenina magická síla, kterou vyvolá a vyšle mým směrem dřív, než se stačím vzpamatovat, mi prudce vrazí do hrudníku a srazí mě k zemi - dopadnu na záda, až si vyrazím dech, sedřu si kůži a hlavou bolestivě udeřím o tvrdý povrch hory. Konečky vlasů mi sežehnou plameny, v jejichž nebezpečné blízkosti se ocitnu, nezaváhám ale a prudce vyšvihnu zpátky alespoň do sedu. Jen tak tak odrazím gaadernin další bleskový útok a zalapám po dechu - hrudník mě bolí, stejně jako hlava a záda.

Verena, která je ode mě nyní vzdálená na několik metrů, ke mně líným krokem zamíří a okolo sebe vytvoří temný vír - jsou to doslova dvě černá tornáda, jež ovládá pohyby zápěstí. Podaří se mi vyškrábat na nohy. Vítr se zvedne, vžene mi vlastní vlasy do očí a dostane se mi pod šaty, takže odhalí má stehna. A poté mě ten vichr začne tlačit zpátky k zemi - působí jako těžká látka, kterou mi Verena hodila na ramena.

Tohle není zrovna nejslibnější začátek.

Sáhnu po magii, abych se mohla bránit, ale panika mě svírá příliš pevně na to, abych se dokázala vzpamatovat. Naštěstí pro mě ale Verena hodlá můj konec protahovat - protože Gaaderny chtějí, abych trpěla. Chtějí mě vidět zcela bezpodmínečně padnout.

Což se zrovna teď daří. Začnou se mi podlamovat kolena, ale nemám se před čím bránit, jelikož mě k zemi tlačí prostě jen vzduch. Vykřiknu. Verena ke mně přistupuje až směšně pomalu, pořád následována tím temným vichrem, který nejspíš vykouzlila jen pro dramatický efekt.

No tak, Anno, promluví a já ji uslyším tak dobře, jako by stála vedle mě, přestože je dost daleko - a dojde mi, že je to proto, že mluví v mé hlavě. Zvládneš víc. Dej jim trochu kvalitní podívané.

Zaječím znovu, koleno se mi podlomí a narazí do kamene... a pak vybuchnu.

Respektive spíše konečně dostanu na magii a nechám ji, ať zasáhne - a ona v syrové podobě vyletí ven z mého těla, způsobí obrovskou explozi bílého světla, které oslepí nejen všechny na hoře, ale taky mně samotnou - dává mi však čas, abych se v těch několika vteřinách postavila na nohy a odhrnula si vlasy z čela. Když všudypřítomné světlo pohasne, vyšlu k Vereně první palbu dřív, než se vzpamatuje.

Jedna mnou vykouzlená modrá koule dokonale připomíná ty, které na nás Gaaderny sesílaly při gaadernské noci poté, co jsem se tady probudila. Mířím Vereně blízko hlavy, ale na natolik, abych se opravdu trefila - ona se automaticky ohlédne za své rameno, kam koule proletí, a to mi stačí, abych ji další takovou koulí připomínající statickou elektřinu zasáhla do druhého ramene. Než vůbec dopadne, spojím dlaně a zamířím jimi na její hrudník, načež vyšlu proud světla, který ji odrazí zpátky. Není to příliš prudké, ale stačí to, aby se posunula dozadu, a já užasle pohlédnu na vlastní dlaně.

Magie reaguje opravdu dřív než já. Vysílám kouzla sice vědomě, ale pořádně nad nimi nemusím dlouho uvažovat - jako by Světlo vědělo, co dělat, a pouze mě nechávalo realizovat jeho pohnutky. Nakolik jsem to já a nakolik Neysa, kdo tohle všechno řídí? Nezáleží mi na tom. Uhnu stranou, když Verena přejde se stejnou taktikou a hodí po mně několik stejných koulí.

Nikdy jsem s nikým nebojovala - nedělala jsem žádný bojový sport, v životě jsem nedržela v rukou opravdový meč, nejsem zdatná ani ve střelbě z luku. Jsem zkrátka jelito a vždy jsem byla - proto běh byl jediný sport, kterému jsem byla jakžtakž ochotna se věnovat, ale i k tomu jsem přistupovala spíš z nutnosti než z nadšení. Tohle je ale něco jiného.

Jsem loutka, která se nechává vést. Jestli to bude stačit, mile ráda to tak dál nechám. V tento okamžik netoužím po nějaké spravedlnosti nebo pomstě - je mi upřímně jedno, kdo Verena je nebo co všechno provedla. Je schopná mě zabít a já si to každou vteřinu, kdy uhýbám jejím útokům, uvědomuju.