Světla v nás

Žízeň

Tak jo, hele, vím, že to trvalo děsně dlouho, ALE jsem zde a tahle kapitola vám to, alespoň doufám, vynahradí. Hi. Hihi. Hihihi. Možná je to klišé, možná bych mohla být originálnější, možná je mi to ale jedno a prostě to takhle chci. Doufám, že si to alespoň malinko užijete. Jste boží, nejlepší, nejúžasnější a hrozně moc vám děkuju za podporu a za to, že pořád čtete. All the love <3

Když Mary odejde, chvíli zmateně přešlapuju na místě, absolutně netušíc, kterou z myšlenek, jež se mi zmateně honí hlavou, mám zachytit a prvně se nad ní pozastavit. Co to mělo znamenat? Proč se rozhodla se mi svěřit? Zrovna mě, ze všech lidí přítomných v domě. Jak se teď mám dívat na Helenu, která svou matku pravděpodobně nenávidí, a tvrdit, že je v právu? Budu muset ignorovat, co se nejspíš děje, když se Gerard vrátí z Asteronu? Bije svou ženu? A syna? Dělá i horší věci? 

Když zastavíme krále, pomůžeme tím i Mary?

 Zamířím po chlupatém koberci k pochodni, abych ji zhasila, jak mě Mary požádala, a přemýšlím, jak to mám vůbec udělat. Opatrně na pochodeň sáhnu, zatáhnu za ni a ona povolí, takže ji ze stěny můžu sundat. Rozhlédnu se a marně koukám kolem dokola, dokud mi nedojde, že ji můžu vzít s sebou do kuchyně a uhasit ji ve vodě, pokud tu funguje něco jako vodovodní potrubí. 

Přejdu obývákem ke dveřím na chodbu. Deset let. Mary snáší tohle všechno deset let - nepochybně trvalo nějakou dobu, než ji předvolali, a s Gerardem je devět roků, přesto to ale musí trvat už od chvíle, kdy Drake zmizel. Co všechno přetrpěla, aby Helenu ochránila?

Celý pohled na situaci s Mary, Drakeem a Helenou se mi najednou změní. Jak mohl Drake něco takového udělat? Proč nevzal Helenu ani Mary s sebou, když unikal? Čemu je tady nechal napospas? Jsem si jistá, že to musel vědět. Musel přece tušit, že je budou vyslýchat kvůli jeho zmizení...

Vyjdu z obývák a vrazím do neznámé živé osoby.

V šoku a panice, která mě okamžitě zachvátí, se rozječím, ale dotyčný či dotyčný mi přikryje pusu. Upustím pochodeň a ona dopadne tomu někomu na nohu. ,,Au!" vykřikne osoba a sundá dlaň z mých úst, aby pochodeň zvedla. A já si pusu sama zase přikryju svýma rukama v dalším polekání, protože spatřím Sebastianův bolestný výraz, když se sklání a oddělává pochodeň ze svého nártu.

,,Sebe! Ježiš, promiň!" Sleduju ho, jak si mne místo, na němž má viditelné puchýře. Pořád si tisknu vlastní ruce na pusu. ,,Promiň!" zahuhlám skrz ně znovu, a pak je spustím podél těla. ,,Bolí to?"

Zvedne ke mně zrak. ,,Až doteď to lechtalo," zamračí se. ,,Jasně, že to bolí!"

Kousnu se do rtu a zatvářím se kajícně. ,,Vyděsils mě! Pojď se mnou, něco ti na to najdu," nabídnu a chystám se od něj převzít pochodeň, ale on s ní ucukne z mého dosahu a povytáhne na mě obočí, přestože má obličej zkřivený bolestí. Zašklebím se a popadnu ho za ruku, načež ho táhnu ke kuchyni.

,,Co mi tady jako chceš najít? Asi těžko mi na to dáš mraženou zeleninu," namítne a mně dojde, že má vlastně pravdu. Tady se mrazáky nevedou. Nevede se tu elektřina. Zakleju a dovedu ho do kuchyně. On sám připevní pochodeň k držáku na zdi a já se rozhlédnu po obrovské místnosti před námi. Kuchyňská linka je veliká a táhne se přes celou jednu stěnu. Uprostřed místnosti je něco jako stůl, vedle nějž stojí kotlík nad otevřeným ohništěm. Projdu ke kamennému dřezu, nad nímž je umístěný jakýsi pochybný dřevěný kohoutek, a uleví se mi, že tu vedou vodovody. Pustím vodu a obrátím se na Seba.

,,Tohle bude muset stačit," řeknu mu, zatímco se za mnou se syčením kulhá. ,,Dovedeš se vyškrábat nahoru na linku?"

Přikývne a já odsunu vařečky a koření, které jsou vedle ,,dřezu" (připomíná to opravdu spíš velkou kamennou mísu) naskládané. Jedním pohybem se vyšvihne nahoru a natáhne nohu pod kohoutek. Sykne a já vidím, jak mu na nohách naskočí husí kůže - voda je ledová a je hrozná zima. A taky si uvědomím...