Světla v nás

Nositelka temnoty

V následujících kapitolách se vydáme trochu do minulosti, co vy na to? A vezmeme to trochu z jiného pohledu. Snad z toho budete tak nadšení jako já, protože mě tohle sakra baví. Hrozně dlouho jsem čekala, až se k tomu konečně dostanu.

Dílky skládačky konečně začnou zapadat na své místo. Doufám. Tak do toho!♥

Veronika

Ten hlas je všude. Našeptává jí, když je sama, když v tomhle nekonečném vyčerpávajícím shonu najde místo, kde by si mohla lehnout, schoulit se do klubíčka a zavřít oči. Pronásleduje ji ve snech. Tehdy je nejhlasitější, křičí uvnitř její hlavy slova, která slyší jen ona. Bodá ji z nich ve spáncích a je čím dál tím těžší ho vytěsnit. Předstírat, že ho neslyší, že neexistuje, se stává nemožným. Každý další krok, každý další den, každý další mrtvý ji v tom přesvědčuje.

Není žádná Nositelka světla. Je Nositelka temnoty.

Pozoruje své nehty a schovává je do kapsy svých kalhot, kdykoliv se někdo dostane natolik blízko, že by si snad mohl všimnout, jak se jejich růžová barva mění v černou, jako by něco v ní uhnívalo. 

Temnota, temnota, temnota.

Nepřestávala na ni mluvil od chvíle, kdy z jejích rukou poprvé vyšlehly modré plameny a spálily na popel vojáky, kteří je chtěli na místě zabít. Nepřestávala jí říkat, že tohle je všechno, co kdy byla a co kdy může být.

Vrah.

Poddej se tomu.

,,Veroniko." Hlas Francise ji přivede zpátky na zem a ona překvapeně zamrká, když si uvědomí, že všichni její společníci na ni zírají a čekají na její odpověď. Mají před sebou ještě příliš dlouhou cestu a musí postupovat co nejrychleji, proto není na odpočinek mnoho času. Její tělo je vyčerpané. V ústech má pořád sucho a žaludek věčně prázdný - a všude, kam se hne, umírají další a další lidé, vlci, neraidy a víly. Všichni, kdo se jí připletou pod nohy, jsou mrtví.

Poddej se tomu. Společně... dokážeme velké věci, Nositelko temnoty.

,,Omlouvám se." Její slova nejsou ničím víc než pouhým zachrčením. Kyra, žena z vílího rodu, která je doprovází již několik dní, k ní okamžitě natáhne dlaň s vakem s vodou a ona ho s kývnutím přijme. Kyra se na ni usměje a Veroniku napadne, jak moc vypadá jinak, od té doby, kdy ji s bratrem zvětšili do velikosti člověka. Její nazelenalá pleť získala nazlátlý odstín a její vlasy se jí vlní v blonďatých vlnách kolem ramen. Její syn, kterého nechala ve vílí jeskyni, má ale vlasy tmavě hnědé, zřejmě po otci, který zemřel dřív, než se vůbec narodil. To bylo už před devíti lety. V té době Veronika žila normální život ve světě daleko od tohoto. V té době ještě žila její matka a její otec ještě nebyl nemocný...

Kyra se o svém synovi ani slovem nezmínila, když ji Axol vybral, aby Veroniku, Francise a Alexandera doprovodila na jejich cestě... bůh ví kam. Drake jim to odmítal prozradit a Veronika na něj na rozdíl od Francise nenaléhala. Protože s hlasem, který k ní neustále mluví a který už nedokáže zcela vytesnit z mysli... nechtěla vědět, kam teď s bratrem míří, kdyby se stalo, že ji snad chytí Jessabel a bude se snažit z ní právě tyto informace dostat.

Veronika neví, jestli by jí vůbec dokázala vzdorovat.

Když se s paní Vlčí hory setkala poprvé, cítila jen strach. Nekonečný, hluboký a prastarý strach, který jako by pramenil z hlubin jejího srdce a nutil ji k útěku. Jessabel byla více než odhodlaná Francise a ji zabít, aby tak zabránila návratu Neysi, královny tohoto světa, jejíž existence byla zbytku vesmíru utajena.