Světla v nás

Důvěra

Ajoooj! Už jsem vám sakra dlouho nic nepověděla. Jakožto otravná autorka tohoto hokusu pokusu o cosi (ani nevím o co, asi o knížku, hehe) si tudíž vyhrazuji prostor pro krátkou předmluvu u kapitoly, která se kapitoly vlastně vůbec netýká.

Asi jste si všimli, že poslední dobou přidávám a možná i píšu (neumím posoudit, ale řekla bych, že ano) docela mizerně. Víte, začínám mít pocit, že to se mnou už asi ani lepší nebude, alespoň co se přidávání týká a hlavně ne v dohledné době. Mám toho zkrátka moc a psaní je koníček, tak jde trochu stranou. ALE nechci vás strašit, právě naopak - tohle má být uklidnění. Miluju psaní. Miluju tenhle příběh a miluju vás a hodlám psát, dokud tohle nedopíšu, pak to celé překopu a možná to i vydám nebo zahodím, to už je jedno, ale dopíšu to, i kdyby mi měly upadnout prsty. 

 Hrozně si vážím toho, že se mnou máte trpělivost, protože kdyby tohle nikdo nečetl, asi bych už se nedokopala něco zveřejnit, syslila bych si to pro sebe a asi se ani nikam neposunula. Takže... děkuju vám. Hrozně moc. Jste nejlepší <3

Ne že bych Heleně snad nevěřila, ale... 

Jakmile vyskočí na nohy a vyběhne po schodech nahoru zpátky do Justinovy ložnice, zvládnu jen nakrčit čelo a bezmocně zamrkat. Následně žádám pohledem vysvětlení od Henryho, ale ten vypadá stejně vyvedeně z míry jako já.

 ,,Na co čekáme?" promluví jako první Patrik a zvedne se na nohy. ,,Pojďme za ní, ne?"

 ,,Jo." To zareaguje Sebastian a zlehka potřese hlavou. ,,Asi jo."

 ,,Jste si jistí, že-" začne Will, ale ať už se chystal říct cokoliv, myšlenku nedokončí. Odvrátí zrak a pomůže vstát Jenny, načež na mě pokrčí rameny. ,,Tak pojďme."

 Ale nikdo se z nás se pořád ani nehne - zdá se, že všichni čekáme, až první krok učiní Henry. Stočí se k němu všechny oči v místnosti.

 ,,Henry?" oslovím ho a povytáhnu obočí, abych mu naznačila, že je na něm, aby jednal. Neshledám se ale s příliš uspokojivou reakcí. Muž si promne hnědý plnovous a myslím, že ve světle pochodní postřehnu, jak se mu z něj zvedl všudepřítomný prach. Jako na povel pšiknu a než se vzpamatuju, vidím jen, jak Henry taktéž krčí rameny.

 ,,Není tohle příliš... snadné?" prohlásí potom tím svým typicky suchým, emoce neprojevujícím hlasem, a my na něj všichni zůstaneme civět. Vycítím, že se na mě Sebastian dívá. Pak se podívá na Patrika - ten na Jenny, Jenny na Willa, Will na ni, Sebastian znovu na mě a já dál zírám na Henryho a snažím se potlačit hysterické chechtání, které se mi začíná drát z úst. Ale nestihnu se začít zoufale řehtat nahlas, protože Sebastian rozhodí rukama a až příliš hlasitě zvolá:

 ,,Pro všechno na světě, a proč by to jednou prostě nemohlo být snadný?" Ta otázka se zvedne tak prudce, až mu zapíská hlas. ,,Myslím, že by nám jednou mohlo něco vyjít, aniž bychom museli nejdřív málem umřít, ne?"

 Znovu se podívám na Henryho. 

 Henry na mě zamračeně krčí obočí.

 Sebastian spráskne ruce. ,,Jdeme. Jdeme za ní, ať nám vysvětlí, o co jde, a pesimisticky na sebe zírat můžeme potom."

 A tak je to on, ne Henry, kdo za Helenou jako první vyjde po schodech - vlastně je skoro vyběhne - a nakonec jdu já z místnůstky jako poslední, až za Henrym, který se na mě poté, co spolu tam dole na okamžik osamíme, obrátí a řekne: ,,Je to až příliš snadné, že?"

 ,,Až tak snadné to nebylo," odpovím nejistě a sama vím, že to není pravda. Na zdejší poměry to vlastně bylo nakonec poměrně jednoduché. ,,Možná nám to vážně jednou vyšlo."