Světla v nás

Hledání

Slova, která po Mary Drakeové se Sebastianem opakujeme, nejsou nijak zvlášť složitá, přesto už po vyslovení prvního z nich cítím, jak ze mě odchází obrovské množství energie. Najdu Sebastianovu paži a sevřu ho, načež zavřu oči, abych omezila motání hlavy, a soustředím se na hlas ženy, která nás vede k dokončení zaklínadla.

,,Anoiktó kleistó, anoichtó kryfó, anoichtó xechasméno."

Opakujeme tu formuli neustále dokola, dokud se mi hlava nemotá tak moc, že myslím, že brzy omdlím. Sebastianův hlas je slyšet výrazněji než ten můj. Já sama už po druhém slově ztiším hlas a zalapu po dechu, protože mě překvapí, jakou sílu v sobě nese. Seb mě druhou rukou chytí kolem pasu a přimkne k sobě, jako by věděl, že nemám sílu v nohou, a já jsem za to vděčná. Mary nás v určitém bodě - nejsem si jistá, kdy k tomu přesně dojde - nechá, ať už zaklínadlo říkáme sami. Z nějakého důvodu začneme se Sebem slova chrlit rychleji. Lapu po dechu a po čele mi stéká pot. V žaludku se mi převaluje jídlo ze snídaně a já se chystám zarazit a upozornit ostatní na to, že asi brzo ztratím vědomí, když v tom se ozve hlučné cvaknutí připomínající zámek a veškerá nevolnost zmizí jako pára nad hrncem.

,,Ustupte."

To promluví Mary a než zamrkám a vzpamatuju se, už mě i Seba, pořád ještě mě objímajícího mě kolem pasu, posune o dobrý metr dozadu. Nevím, kde vzala takovou sílu, každopádně není čas nad tím dumat, jelikož v další vteřině už se podlaha před námi začne doslova propadat. Seb mě strhne ještě o něco dál a Jenny tlumeně vyjekne.

,,Proboha," vyrazí ze sebe Patrik, když ze tmy, kterou skrývá prohloubenina před námi, začnou nahoru k nám růst dřevěné schody. Je to poměrně hlučný proces, ale netrvá příliš dlouho - asi za deset sekund je po všem. Nastane vteřinové hrobové ticho, v němž všichni nahlížíme dolů do té strašidelně vyhlížející tmy a neodvážíme se cokoliv udělat. A pak se dole rozzáří pochodeň, po ní další a další a nakonec se pod námi vyjeví celá malá místnůstka, v níž spatříme jednu jedinou bednu, hromadu starého oblečení a zaprášenou poloprázdnou knihovnu.

Mary se podívá na budík, který stojí na poličce v rohu místnosti. ,,Máte čtyři hodiny a čtyřicet minut. Hodně štěstí."

O místnosti, kterou Mary Drakeová vytvořila pod pokojem svého syna, se toho mnoho říct nedá - snad jen to, že se mi okamžitě po vstoupení do ní spustí rýma a rozjede série kýchání kvůli všudypřítomnému prachu. Stěny jsou cihlové, stejně jako podlaha - působí to, jako bychom se ocitli ve sklepě. Ve vzduchu je cítit vlhkost a plíseň a Sebastianem, který do místnosti sestoupí jako první, vymete obličejem asi pět pavučin. Prskne a zamumlá něco o svém narušeném osobním komfortu - Will, který po schodech schází hned za mnou, se téměř neslyšně uchechtne.

Všichni se dovnitř vlezeme, aniž bychom se museli mačkat, což je poměrně překvapující vzhledem k tomu, jak klaustrofobicky na mě místnost působí. Znovu kýchnu a Will mi nabídne látkový kapesník. S díky odmítnu a dotknu se nejbližší police knihovny.

,,Vážně tu nebyla dlouhou dobu," podotkne Henry, který se postaví vedle mě a přejede prstem po prachu na hřbetech knih. ,,Několik let při nejmenším."

,,Mohla něco přehlédnout, když to naposledy prohlížela. Navíc... ona ho stejně ani nechtěla najít, nebo ano?" nadhodí Sebastian a vyhledá pohledem Helenu, která... nijak nereaguje.

Otočím se k ní - stojí kousek od Henryho a svírá jeho ruku, oči zeširoka otevřené. Hrudník se jí zvedá trochu rychleji, ale pleť už nemá zelenou, tudíž jsem si poměrně jistá, že tohle nemá nic společného s nevolností, kterou cítila po provedení kouzla nahoře v pokoji. Patrik, kterému asi opravdu chybí veškerá empatie, je jediný, který promluví.