Světla v nás

Verena

Čau z koronaprázdnin! Jak se držíte? Doufám, že jste všichni v pořádku. A mezitím já místo toho, abych dělala školu, píšu kapitoly. A jsem jakože fakt najetá, kapitoly přibývají, takže stejně jako píšu, tak i přidávám - snad vás to aspoň zabaví, když máme tu karanténu. Dávejte na sebe pozor!

A jinak jste boží, jak jistě víte. ♥

Temnota smaže z jejího srdce veškerou bolest. Zbaví její duši lidskosti. Dodá jí sílu a moc. Necítí hlad. Necítí zimu. Necítí žízeň. A co je nejdůležitější... necítí strach.

Veronika Baxterová najde tajný portál v srdci jeskyně, o kterém mluvil Adrian. Projde jím skrz a jakmile se přenese o několik desítek kilometrů dál, otočí se a vyšle do něj kouzlo, následkem kterého portál exploduje. 

Nikdo ji nebude schopen následovat. Nikdo ji nezastaví.

Vezme si trůn, který patří Jessabel. Bude vládnout Gaadernám. Bude královnou čarodějnic, paní Vlčí hory. Bude mocná. Svobodná. Temná.

Vlčí hora se tyčí nad okolní krajinou jako maják. Její vrchol opravdu svítí - už padla tma, přestože slunce vyšlo teprve před pár hodinami, a ohně, které planou v domově čarodějnic, září široko daleko. Čarodějnice létají na košťatech, ale Veronika pochopitelně žádné nemá. Nicméně do hory musí být i jiná cesta, protože v úpatí Veronika narazí na gaadernské vlky. 

Začnou výt na poplach. Nejspíš brání nějaký vstup na schodiště, které vede horou až k vrcholu, ke komnatám Gaadern, k jejich síním, které přeměnily na cely, k trůnu, který na ni čeká. Možná tam nejsou schody, ale portál, aby nebyla cesta tolik náročná. Veroniku to nezajímá. Nechá vlky výt, zatímco k nim kráčí, stále úplně nahá. Chlad hor ji během cesty neobtěžoval. Světlo, které v sobě nesla, a Temnota, na kterou se přeměnilo, ji dokázalo před chladem uchránit - nepomohlo by jí, pokud by začala stoupat přímo horami. Což se nestalo, protože ona našla portál a teď stojí tady, pod Vlčí horou.

,,Jsem Matkou vlků," prohlásí Veronika, když dorazí k prvnímu z černých zvířat, které vlastně zvířetem vůbec není. Vlk se naježí a začne na ni vrčet.

Vlci jsou oddáni Gaadernám, ozve se odpověď uvnitř její hlavy. Jeho hlas je hluboký a starý, až z toho Veroniku zamrazí. Přesto se pouze chladně usměje. Sloužíme Temnotě a paní Vlčí hory. Nikomu jinému, Nositelko. Světlo, jež tě k nám vázalo, je pryč.

,,Chci s ní mluvit. S Jessabel. Domnívám se, že přenést se nahoru může jen Gaaderna... nebo gaadernský vlk."

Vlk zavrčí. Jeho tesáky se ve tmě zalesknou. Ostatní vlci přestanou výt a vyčkávají. 

Chceš, abychom tě přenesly k naší paní, Nositelko světla? Proč bychom něco takového dělali?

Nejsem Nositelka světla, formuluje se Veronice na jazyku. Jako by to snad nebylo jasné. Přesto pouze odpoví: ,,Protože mě hledá. A já se jí přišla vzdát."

,,Ale no tak," ozve se za ní pobavený hlas a ze stínu za zády Veroniky vystoupí Jessabel. Dlouhé vlasy, které měla při jejich posledním setkání světlé, má teď popelavě šedé. Jako by zestárly, zatímco její tvář zůstala stále mladá. Na sobě má honosné černé šaty, jejichž konce táhne po zemi a nabaluje na ně hlínu. ,,Jistě jsi nechtěla nikoho obalamutit touhle pohádkou o tom, že se chceš vzdát." Jessabel mírně nakloní hlavu ke straně, stejně jako to Veronika dělá velmi často, a zvědavě si prohlíží dívčino nahé tělo. Jejím tmavým očím nic neunikne. Veronika zvedne bradu. Nestydí se před ní. A rozhodně z ní nemá strach.