Světla v nás

Dotek

Ještě než se vrhnete na kapitolu, kterou vám zase spoileruju gifem, ale vy už stejně víte, co přijde (Seb, Seb, SEEEEEEB), musím vám strašně moc poděkovat, protožeeee JSME BYLI TENHLE TÝDEN #1 V KATEGORII FANTASY, WHAT THE FUUUUUUCK, JSTE NESKUTEČNÍ, MILUJU VÁS, VÁŽÍM SI TOHO ANI NEVÍTE JAK A JE TO PROSTĚ NEUVĚŘITELNÝ, DĚKUJU HROZNĚ MOC♥ Už nemám to srdce zdržovat. Stejně mě zase zabijete, ale to je detail.:D:D:D

Ten pád je příliš rychlý na to, abych se stačila vzpamatovat. Neuvědomím si, že nejsem ve vodě, dokud se neodvážím otevřít oči a nespatřím, že se v ní nenacházím - voda je okolo mě, ale já padám mezi ní, jako by se pro mě rozestoupila.

Jenže to taky znamená, že pravděpodobně dopadnu na tvrdé dno a zlomím si obě nohy.

Vykřiknu a začnu máchat rukama kolem sebe. S dalším výkřikem spatřím zlaté paprsky, které opět vystřelí z mých prstů - s vytřeštěnýma očima je přisunu k očím a ucítím, jak řetěz na mé noze povolil a odpoutal se ode mě. Jakmile se zbavím svého závaží, můj pád znovu výrazně zpomalí.

Kdy se ocitnu u dna, je to, jako by mě celou dobu někdo jistil a teď zatáhl za lano, ke kterému jsem byla připoutaná. Trhne to se mnou dozadu, obličejem se ocitnu přímo u písečného dna, zaječím a hned na to mě to pustí, takže udělám kotrmelec a narazím si kostrč.

Vydechnu. V krku mě škrábe a protože jsem mokrá, lepí se na mě písek, ve kterém ležím. Ten je ovšem taky mokrý, jak by taky na dně jezera být měl.

Na dně jezera.

Pomalu zvednu hlavu a přimhouřím před sebe oči. Přede mnou roste modrá mořská řasa, u níž sebou plácá na suchu maličká ryba. A za tím se jako opona zvedá voda.

Užasle otevřu pusu a sleduju ji a směrem nahoru, kde si všimnu, že pokračuje i nade mnou. Připomíná želé - skoro jako by celé jezero vytvořilo prostor okolo mě, kde můžu dýchat.

Vyškrábu se na nohy. V botách mi čvachtá a vlasy mám plné písku a slepené k sobě. Otočím se kolem dokola.

,,No... páni."

Za impozantní vodní stěnou spatřím ryby, z nichž mě většina sleduje, jako by se ocitly v kině a já byla na programu dne. Chvíli ještě okolo sebe zírám, vzápětí za sebou zaslechnu hlas.

,,Annabello," osloví mě někdo a já spatřím osoby, které ke mně pomalu míří. Narovnám se a v náhlém popudu se pokusím si upravit vlasy. Musím vypadat, jako by mě někdo rozžvýkal a vyplivl.

Osoby dojdou až ke mně. Jsou tři, všichni muži, odění ve zvláštních fialových košilích a jednoduchých plátěných šortkách, všichni bosí a podivně bledí. Prohlédnu si toho, který stojí v čele skupiny - oproti těm dvěma, co jsou za ním, je totiž bělovlasý. Muži za ním mají vlasy tmavě černé, přesto se nezdá, že by byli nějak výrazně mladší než on.

Muž se na mě usměje. ,,Neočekávali jsme tě."

Vydere se ze mě hrdelní zvuk, jak se potichu rozesměju. ,,To jste asi první," podotknu, hned ale zvážním. ,,Kdo jste?" zeptám se a podezíravě přimhouřím oči, když si uvědomím, že jsme na dně jezera a mluvím s lidmi, kteří by tu neměli co dělat.

,,Neraidy," prohlásí muž a já na něj povytáhnu obočí. Usměje se mému výrazu a dodá: ,,Ano, skutečně. Jsme sice muži, obávám se ale, že se dosud nenašel nikdo, kdo by dokázal vytvořit mužský rod od tohoto pojmenování. A také nemáme ploutve," vysloví další mou myšlenku a já se zamračím, protože je mi zcela jasné, že mi čte mysl tak, jako to dělala Zanthe. Ty nejhlasitější otázky si k němu probojovávají cestu, aniž bych o to stála.