Světla v nás

Odpočinek

Sebastianova slova mi úplně vezmou dech. Zůstanu na něj civět s otevřenou pusou a on se usmívá pořád víc a víc, zatímco mně se do očí derou slzy nevíry. To, co řekl, by totiž mohla být pravda. Pokud někdo ví, jak nás odtud dostat, pak to musí být Drake.

,,Panebože," vydechnu a zamrkám, načež očima střelím ke své ruce, které pořád ještě spočívá na té jeho, a polekaně ji stáhnu k sobě. V ten moment mi ale není ani trapně.

Domů. Mohli bychom se dostat domů.

Je to tak neskutečné, že se musím taky opřít o zábradlí. Sebastian se zasměje a já se taky zasměju, následně na sebe užasle koukáme a naše výrazy mluví za vše. Tohle mění celou hru. Pokud nám Drake nabídne, že nás dostane domů... uděláme klidně cokoliv. Doposud byla naděje úplně mizivá, jenže teď...

,,Zní to jako něco neskutečnýho," promluví Sebastian pořád ještě s odrazem smíchu v hlase, pomalu a jistě z něj ale nadšení vyprchává. ,,Že?"

Nemůžu jinak než kývnout. I tohle je pravda. Zakloním hlavu k umělému světlu visícímu nahoře u stropu a přivřu oči. ,,Sluneční světlo," zamumlám. ,,Káva a koblihy. Moje postel. Panebože, internet!"

Seb se zase rozesměje a mě to zahřeje u srdce. Podívám se na něj, když se ke mně přidá. ,,Skateboard. Pořádná sprcha. Sluchátka. Lidi, co netvrdí, že jim mám zachránit zadek."

Zavrtím hlavou a smích mě najednou přejde, protože po té chvilkové euforii mi dojde, co všechno nás ještě čeká. Nemůžeme tenhle svět jen tak opustit a myslím, že i Seb to ví. Nikdo nás odejít nenechá, ani Drake, ani kdokoli jiný.

,,Jestli je tohle sen vyvolanej anestézií," prohlásím k chlapci, ,,pak budu žalovat nemocnici."

Další uchechtnutí. Potom ale Sebastian zavrtí hlavou. Nedívá se na mě, ale do města, když říká: ,,Myslím, že je to skutečný," prohlásí a tím mě opět překvapí. Potom se na mě podívá. ,,A myslím, že by to bylo snesitelnější, kdybychom tu byli jen my dva."

Okamžitě chápu, jak to myslí. Není to o tom, že bychom chtěli být jedinými hvězdami a nepřipouštěli si, že Nositeli může být i někdo další. Je to o tom, že s dalšími dvěma našimi kamarády máme další dvě osoby, které můžou přijít k újmě. Nebo k horším věcem, nad kterými ani nechci přemýšlet. Jenny i Patrik si nezaslouží to všechno prožívat taky, zvlášť v případě, že v tom opravdu nehrají žádnou roli. Což ovšem nevíme. Nikdy nic nevíme, dokud tomu nestojíme čelem a není možnost z toho vycouvat.

,,Já vím. Ale všechno to bude v pohodě," zalžu chabě. ,,Patrikovi pomůžou a Jenny to zvládne."

,,Myslím, že jde jen o to, abychom to přežili," řekne Seb. ,,Jestli se dostaneme do našeho světa, možná se toho zbavíme. Patrik bude zase v pohodě. Jenny taky. I ty a já. Bude to jen noční můra, ze které jsme se probrali."

Koukám na něj. ,,Nevím, jestli to bude takhle jednoduchý."

Opětuje mi pohled a potom jím uhne. Nedivím se mu. Je mi stejně jako jemu jasné, že Patrikovi musí někdo pomoct, a pokud to nezvládnou vlci, poslední nadějí na jeho zotavení bude návrat domů. A tak ho nechám, ať na té vyhlídce visí. Možná je pravdivá. Kvůli Patrikovi i jemu doufám, že opravdu je.

,,Kde jsi Jenny vůbec našla? A jak jste utekli těm vojákům?" zeptá se Seb a já se ušklíbnu, než se pustím do vyprávění.

,,No... vlastně mi k obojímu pomohla naše stará kámoška."