Světla v nás

Slabost

Stojím u zrcadla a maluju si řasy. Obtahuju rty rudou rtěnkou, pak ji zase mažu - tahle barva mi nesluší, kdepak, podtrhuje moje pihy a taky obočí a to nemám ráda, kdeže, to na sobě nesnáším. Tahám ze skříně oblečení, jedno triko, druhé triko, třetí triko... džíny. Jedny, druhé, třetí-

 Je mi dvanáct. Jsem zamilovaná. Jsem zamilovaná do Sebastiana, všichni jsou teď zamilovaní do Sebastiana. Je vážně roztomilý. Měla bych se přestat tak fintit, ale nemůžu to zarazit.

 Dvanáctiletá Anna na sebe plácá tuny a tuny dalších šminek, češe si vlasy, nastříká na sebe půlku máminy voňavky. Musí být dokonalá. Snažím se ji zarazit, protože vím, co přijde. 

 ,,On o tebe nestojí, Annabello," říkám blonďaté dívence a ta na mě zaraženě kulí oči, když si mě všimne. Zamrká na mě a pak se její malé rudé rtíky roztáhnou do úsměvu tak chladného, až mě zamrazí. 

 Tím to ovšem neskončí. Z chladného úsměvu je rázem posměšný, roztahuje se, mé malé já na mě ve vteřině cení špinavé špičaté zuby. Pak se vytahuje o hezkých dvacet centimetrů do výšky - džíny mizí, má na sobě tmavé dlouhé šaty, vlasy se protahují a také mění barvu. Z plavé je v sekundě černá, oči se mění ze světle modré v takovou modrou, která naplní i bělmo, takže to působí, jako by osoba přede mnou byla slepá, což je ovšem nesmysl, protože mě zcela jasně vidí. 

 Zvedne ruku s dlouhým drápem, kterému sotva můžu říkat nehet, a rozesměje se tak řezavým ostrým smíchem, že jsem nucena si zacpat uši a couvnout směrem ke dveřím z mého pokoje... 

 Jenže tam, kde se původně odehrával sen, už nejsem. Místo toho kolem sebe vidím jen tmu... a Vereninu postavu naproti mě, která se stále chechtavě směje.

 ,,To myslíš vážně, kopretinko?" zeptá se mezi smíchem a posměšně na mě zírá. ,,Brzy povedeš válku a tohle je to, co tě trápí ve tvých snech? Neopětovaná dětská láska?"

 A když znovu máchne rukou, pokoj je zpět a my obě sledujeme mé mladší já před zrcadlem. Pohodí vlasy a já nechápavě kouknu na Verenu. ,,Proč to sleduješ?" vyštěknu, aniž bych věděla, kde se ve mně ta odvaha vzala. Je to jen sen, připomenu si. Tohle je opravdu jen sen. A je můj - můžu se ptát, na co chci.

 ,,Oh, jistě," ušklíbne se opět Verena a stále ještě s posměšným výrazem kouká na mou mladší verzi promenádující se před námi. Obouvá si tenisky a chystá se vyrazit ven. ,,Tobě se to může zdát poněkud... zbytečné a zahanbující, nicméně já to shledávám velice zajímavým."

 ,,Co prosím?" zeptám se, zatímco malá Anna volá na mámu, že odchází. Na chodbě ji zdraví Carla, moje tehdy desetiletá sestra, a ptá se, jestli může jít s ní.

 ,,Jdu za Sebastianem. Nikdo tě tam nechce," odsekne jí Anna a Carla vzdorovitě dupne. Verena si odfrkne a já se k ní obrátím. Stojí s rukama založenýma na hrudi, pleť má zbarvenou téměř do modra, a obočí se jí klene nad těma podivnýma, děsivýma očima, když pronáší: ,,To jsem si mohla myslet. Chtěla jsem si prohlédnout tvé slabé stránky, něco, co proti tobě budu moct využít."

 Rozbuší se mi srdce a taky si založím ruce na hrudi, spíš však proto, abych si od ní držela odstup, než abych dala najevo pohrdání. ,,A na co jsi přišla?"

 Další odfrknutí, místnost okolo nás se opět rozmaže a jsme ve tmě, když Verena říká: ,,Přišla jsem na to, že tvou největší slabinou je ten kluk." Zní, jako by sotva potlačovala smích, když vyslovuje jeho jméno. ,,Sebastian. Tudíž vím, čím přesně ti mohu ublížit. Avšak... pokud jsi chytrá, zbavíš se ho sama. Oslabuje tě."