Světla v nás

Oheň a křik

Utíkám.

Utíkám a pod nohy se mi pletou mužíčkové a ženy (ženušky? Jak jinak je nazvat, když připomínají oživlé lego panáčky?), křičí, panikaří a já je sotva zvládám přeskočit, abych z nich nezbyl malinkatý mastný flek. Je jim to očividně jedno - možná, že si mě ani nevšimli, mě, sto sedmdesát centimetrů vysoké holky, která jim málem dupe na hlavy.

,,Foneus! Foneus se dostal ven!" ječí a další se přidávají: ,,To je konec! To je konec!"

Stěny se třesou. Jediné, na co se soustředím, jsou dlouhé hnědé vlasy uhánějící přede mnou. Dívka mě nepochybně vede ven z jeskyně, jenže cesta, kterou míříme, vede přímo skrz vílí vesnici.

Já se těm domečkům a lidičkám vyhnu. Pochybuji však, že to udělá i ta příšernost, co se žene za námi.

Mohl by to být drak. Nebo Godzilla. Dinosaurus. Každopádně něco obrovitého, s velkými drápy, zuby a očividně taky s hladem. 

Proč nám zatraceně někdo neřekl, že se o několik metrů dál ve tmě schovává... tohle?

Kde je vůbec Axol? Anebo Gina? Nejsou oni náhodou ti, kteří by měli podobné situace řešit?

Hej haló! Utekl vám domácí mazlíček! A asi vám sežere lid!

A co Sebastian? Kde je?

Zastavím se tak prudce, že se musím chytit stromu před sebou. Očima se ocitnu přímo u jednoho z domků - v očích mě zaštípe kouř, který vychází z komínu, a v okně se rozječí chlapec s tmavě zelenou, skoro až hnědou pletí. Je to jako zírat do domku pro panenky - a je to, napříč všemu, divné a neslušné. Odstrčím se od stromu a ten se zatřese, takže malý kluk ztratí rovnováhu. Nemám čas se tím zaobírat. 

Lidi ječí.

Foneus řve.

A já málem taky, protože ho najednou vidím.

Je obrovský. Sotva se do jeskyně vleze. Vrch hlavy má sedřený, stejně jako boky, když se úzkou chodbou prodírá kupředu. Rudé oči. Protáhlá tlama a zuby, dlouhé, ostré - kapou mu z nich sliny.

Tělo má pokryté šupinami a mokré, jako by zrovna vylezl z vody, což není až takový šok, jelikož ta dívka tvrdila, že se dostal z jezera. Má tvar jako ještěr. Gigantický ještěr. 

A rozhodně to nebude hmyzožravec.

Všichni okolo ztuhnou, když dorazí do bodu, kdy na nás vidí. Přejíždí nás pohledem, jeho rudé oči po nás kloužou, jako by si rozmýšlel, z které strany má začít se svačinkou. Nikdo se ani nehne...

Potom se jeho oči střetnou s mými.

Nohy mi ztvrdnou na místě a krve by se ve mně nedořezal. Prudce se nadechnu, a vím, že je to jen zvíře, ale přísahám, že na mě zírá a že se mi vysmívá.

Ty a nositelka světla? Podívej se, jak padneš.

A náhle se z boční uličky - směrem od cely - vyřítí Sebastian s Henrym. Foneus sebou cukne a já spolknu výkřik a vrhnu se dopředu, protože přísahám, oni mu proběhnou přímo pod nosem. Foneus, příšera, monstrum, to obrovské cosi, nejdřív zmateně mrkne a potom se mu na obličeji usadí zuřivý výraz.

Opět zařve. Hodně zařve.

 Konec her.

,,Dopr-"

 ,,Utíkejte! Helen, utíkejte!" křičí Henry a jeho slovy se řídí všichni přítomní a dávají se na útěk. Helena - tak takhle se jmenuje - mě popadne za paži, zatímco mezi chodidly nám utíkají desítky lidí. Vlasy jí padají do obličeje a tváře má zardělé. ,,Pojď!" pobízí mě a já vrtím hlavou, očima přišpendlená k Sebovi.