Světla v nás

Vězeň

Dostanu černou halenu a kalhoty, taky pevné kožené boty - zírám, že mě zase necpou do Vereniných těžkých šatů, které by mě nepříjemně svrbily na těle, jenže Jenny mě utne prostým: ,,Do války se v šatech nechodí." Jako by snad Gaaderny v gaadernskou noc nelítaly po Dubovém lese v plesových róbách, jako by se nechumelilo. Jelikož to je ale můj nejmenší problém, spolknu svoje otázky - a protože Jenny v šatech stále je, nejspíš válka nebude až tak blízko. Možná pro mě kalhoty vybojoval Sebastian, který moc dobře věděl, jak nepraktické pro mě šaty byly, když jsme odcházeli od Mary Drakeové k Tichému Městu. Připadá mi to logické.

Tentokrát Sebastian z komnat neodjede, pouze se obrátí zády a počká, až mi Jenny pomůže se obléct. Dá mi k tomu chléb, smradlavý kus sýra a zatuchlou vodu, ale mám takový hlad, že je mi to úplně jedno - všechno to hltám tak rychle, že se málem zadusím. 

,,To je to nejlepší odporný jídlo, jaký jsem kdy měla," pochválím si s plnou pusou a vyprsknu kousky chleba Jenny za výstřih. Na obličeji ji projede stín tmavých žil, následkem čehož se zase málem udusím. Tmavovláska dlouze vydechne, odstoupí ode mě a podívá se na Sebastiana. ,,Je tvoje, Sebe," zavolá na něj a on se pomalu otočí zase čelem k nám v obavě, že snad budu pořád nahá. Vidí ale jen to, jak do sebe házím poslední zbytek sýra. ,,Hlídej ji, ať někde nespadne nebo se neutopí, až bude pít z vlastní lahve."

Položím prázdnou sklenici na stolek a přimhouřím oči, neřeknu ale nic. Jenny projede kolem mě, majestátní a děsivá, odpudivá a přitom nádherná. Ostře mě bodne v hrudníku, když ji pozoruju. Tak málo vypadá jako ona - jako ta dívka, kterou znám celý svůj život. Pocítím čirou paniku a hrůzu. Jedenáct dní. Spala jsem jedenáct dní. Jak dlouho už jsme v téhle realitě, v tomhle světě?

Co když už to nepůjde zvrátit? Já, ona, Patrik a Seb. Co když už nebudeme nikdy jako dřív? Co když už se odtud nikdy nedostaneme?

,,Hej." Sebastianův hlas se ke mně dostane přes zvuk mého hlasitého dýchání. Zarazím se, zamrkám - pátrám po známkách zranění v jeho obličeji, ale žádná nenacházím. Vypadá jako Sebastian, kterého znám. To jen ze mě je tenhle pozůstatek čehosi, co možná připomíná moje rysy. ,,Všechno je v pohodě, neboj." Natáhne ke mně paži a já z nějakého důvodu zaváhám, než se jí chytím. Snad proto, že ho mám pořád před očima jak leží v jeskyních vílího národa, uprostřed vší té spouště. Mrtvý. 

Bojím se, že když se do něj zavěsím, rozplyne se ve vzduchu jako pára nad hrncem, přitom jsem to ale já, kdo vypadá, že by se měl každou chvíli vypařit.

,,Jedenáct dní, Sebastiane," řeknu mu polohlasně. ,,Kam to jdeme? Potřebuju s tebou mluvit." Jenže to jsme už v pohybu a vykročíme ven z komnaty. Jenny jde před námi - zpomalím, aby měla trochu náskok, a pořád šeptem prohodím k mému příteli: ,,O samotě."

Vydechne, nebo si možná povzdechne, nejde to úplně rozeznat. Podívám se na něj a přece jen si na jeho tváři něčeho všimnu. Únavy. Je vyčerpaný - ať už se těch jedenáct dní dělo cokoliv, nedovolilo mu to si odpočinout. A čím si asi musel projít předtím? Co ty chvíle, kdy umíral pod sutinami, sám a v bolestech?

Zavrtí na mě hlavou. ,,V tomhle už nejsme sami, Anno. Nemůžeme být." Jenny nás vede dál dlouhou, prázdnou chodbou, a ohlédne se na mě přes rameno. Věnuje nám oběma další úšklebek, nejspíš by nám dala najevo, že nás oba dva dobře slyší, ať už šeptáme sebevíc. 

,,Nemůžeme jim přece věřit," neodpustím si přesto a setkám se s ním pohledem. 

,,Teď už nemáme na výběr," odpoví mi on, jako by to byla odpověď na všechno. Zmateně nakrčím čelo a udělá se mi nevolno. Jedenáct dní. Tolik toho může jít do kytek za jedenáct dní...