Světla v nás

Pravda o minulosti - část 2.

 Jo. To si tak celej den píšete ff, a pak vám večer dojde, že jste slíbili novou kapitolu Světel. Vyspělý a zodpovědný jedinec. Na mou obranu - půlnoc je až za 40 minut, takže jsem to stihla!😄

Vedle mě se prosmykne něco velkého a ostrého - otře se mi to o bok a já vykřiknu, protože ten dotek ucítím a mám pocit, že mám rozedřenou kůži. Když otočím hlavu, v černé vodní hladině nic nevidím. A když říkám, že je černá, myslím tím doslova černá.

 Mám pocit, jako by někdo vodu proměnil v inkoust. Zachvátí mě panika, myšlenky se mi perou jedna přes druhou - jsme uprostřed jezera, netušíme, co se ve vodě může nacházet, a všude nad námi, kolem nás a ano, dle všeho i pod námi, probíhá bitva, jejíž výsledek je už předem daný.

 Prohráli jsme. Totiž, národy prohrály. Jak to bylo napsáno v Drakeově kronice? Byla to největší porážka našich časů?

 No, tak to je fakt úžasný.

 ,,Plav ke břehu!" zavolá na mě Henry a vzápětí to on sám udělá. Vyjeknu, když vedle mě do vody dopadne další modrá koule, a zírám za ní, protože pokračuje vodou dolů obrovskou rychlostí a na chvíli prozáří všechno, kolem čeho proletí. 

 Což je taky ta zrzavá Neraida, která mluvila na tom shledání, kde jsme s Henrym právě byli. Koule ji zasáhne do ploutve a ona vykřikne a do černé vody vytryskne její krev. Zaječím znovu a instinktivně se k ní natáhnu, ale v tom ta modrá koule zhasne a já už zase nic nevidím.

 Kromě toho vedle mě dopadne další blesk. V další vteřině se rozprší. Vzhlédnu a všimnu si, že obloha je čistě modrá. A potom ten déšť začne pálit.

 Není to tak příšerné, abych si myslela, že mě to zabije. Ale je to bolestivé a já slyším, jak se spousta lidí i víl rozkřičí. Vlci bolestivě zavyjí a mně se sevře srdce, když si uvědomím, že tohle není žádná hra.

 Opravdu se to stalo. Už to nemůžu změnit.

 Začnu plavat směrem ke břehu a každou chvíli se potápím, abych ze sebe smyla déšť, který mě štípe na obličeji. Gaaderny, které jsou nejen nad námi, ale taky všude kolem nás, se šíleně smějí. Zhoupne se mi žaludek. 

 Déšť ustane, když se dostanu na břeh za Henrym, celá promočená a absolutně vyčerpaná. On na tom není o moc líp. Chytí mě za ruku a moje dlaň se v té jeho úplně ztratí. Jsem ráda, že to udělal, protože mě to uklidní - v tom gestu je něco bratrského a já si připadám hned líp, že v tom nejsem sama.

 ,,Jenny," vydechnu, když vedle nás vzplane strom. ,,Jenny se tu neobjevila."

 Henry přikývne. ,,Asi zůstala s Velosem, ale i kdyby tu byla sama... Je to jen iluze, Anno," uklidní mě. ,,Jen odraz toho, co se stalo."

 Rozhlédnu se. Stojíme na jednom
břehu jezera a za sebou máme les, jehož většina už je v plamenech. Před námi je skála, která se táhne po celé šířce jezera. Zhruba zprostřed ní padá do jezera vodopád. Naproti přes jezero se nachází další pobřeží a hořící les. Vlastně jsou hořící stromy všude okolo a mně dojde, co to znamená.

 Nejde odtud utéct. 

 ,,Tamhle je Drake!" vykřikne Henry náhle a donutí mě se podívat před sebe přímo pod skálu, kde se soustředí většina boje. Vidím desítky lidí, kteří po sobě vrhají kletby a způsobují si věci, které bych ještě donedávna považovala za nemožné. Nejdřív staršího muže nevidím, ale potom někdo odmrští stranou Gaadernu, která mi brání ve výhledu, a já ho spatřím, jak zpocený, rudý a zašpiněný míří za nějakou čarodějnicí, která před ním se smíchem utíká, jako by o nic nešlo.