Světla v nás

Čisté město

Lidi, skoro slyším barvy. Dneska jsem vstala v devět a přísahám, že od té doby jsem psala. V kuse. Deset hodin. Praskne mi hlava, ale mám předepsáno strašně moc kapitol a jsem se sebou nadmíru spokojená. A taky mám tak trochu pocit, že jsem Annabella, a asi si brzo začnu povídat se psem v domnění, že je to vlk. Ale to je detail.

  Jestli vám chybí Sebastian, bohužel vás musím ještě zklamat. I mě strašně chybí, ale co mám dělat, když jsem idiot, co je rozdělil, a teď je nedovedu zase dát do kupy? :D :D Nebojte. Ještě zbývá jedna kapitola a po ní vám asi přidám hned tři najednou, protože se týkají jedné věci, ale jsou dlouhé - mají všechny přes 2000 slov, ups. Dávat vám je zvlášť by bylo moc na dlouho a takový neucelený, chápete. Tak ještě uvidím a pak se ozvu.:)

 No nic, jdu vám přidat tuhle kapitolu a pak konečně vypínám noťas. Btw, samozřejmě jste boží, děkuju vám moc za všechno!♥

Jak postupujeme tmavou a vlhkou chodbou kupředu, zmocňuje se mě čím dál tím větší klaustrofobie. Nepamatuju si, že bych kdy měla až takhle výrazný problém vydržet v menším tmavém prostoru, nicméně tady si až příliš uvědomuju fakt, že jsme nejenže několik metrů pod zemí, ale taky nad sebou a kolem sebe máme jen metráky hlíny. Připadá mi, že stačí jediný špatný krok a stěny se zřítí a zavalí nás.

Velos a ostatní vlci ovšem postupují kupředu jistým a rychlým krokem a Henryho a dokonce i Jenniny výrazy jsou jen zvědavé, nikoliv vyděšené, takže spolknu paniku, která pomalu hrozí, že mě zaplaví, a následuju je, upírajíc úzkostný pohled nahoru a na stěny podél nás a modlíc se ke všemu, co znám, abych proboha neumřela takhle - když už se mi podařilo utéct od Vereny, Fonea, Willa, vojáků a znovu od Vereny, bylo by to poněkud směšné... a navíc mě představa téhle smrti z nějakého důvodu děsí několikanásobně víc.

A potom mě veškeré zděšení přejde, když se před námi objeví obrovský prostor připomínající deštný prales. Otevřu pusu a vrazím do Jenny, která trochu zvolnila krok. Chci se jí omluvit, ale ona jen popadne mou ruku a civí před sebe, jako by něco takového ještě nikdy neviděla.

A taky že neviděla.

Jako první si všimnu stěn. Protože stěny tady nejsou stěny - a nejsou ani z hlíny. Totiž, nepochybně jsou, nicméně na ní se po celém obvodu místa, v němž se nacházíme, plazí popínavé rostliny s rudými, žlutými a modrými květy. Udiveně zvedám pohled nahoru v očekávaní toho, že narazím na slunce, protože to je další věc, která mi vyrazí dech - je tu světlo.

Jenže to je nesmysl. Ve Světě bez světel žádné slunce není a navíc je tohle světlo modravé, ne žluté. A když se podívám nahoru, pochopím. V obrovské výšce - což mě jen přesvědčí o tom, v jaké hloubce se asi musíme nacházet - tam visí něco, co připomíná obrovský reflektor.

Prostor, ve kterém stojíme, je obrovský. A obrovským myslím obrovský. Nevidím ani na druhý konec téhle... jak to nazvat? Exotická hala? Všimnu si dokonce i stromů. Stromů v podzemí.

,,No... do háje," splyne mi ze rtů a udělám krok dopředu. Zabrní mi konečky prstů a nad mou hlavou cosi prosviští. Ucuknu, pak si ale uvědomím, že je to jen motýl. Užasle ho pozoruju, jak kolem nás dělá kolečko a potom se vrací zpátky do toho zvláštního pralesa před námi.

A teprve poté se podívám dolů a všimnu si vlků. Jsou jich desítky. Téměř všichni mají sněhově bílou barvu, pár jich je ale i šedých a najdou se i tací, jejichž srst je úplně hnědá nebo dokonce černá.

Vítejte v Čistém městě, Nositelko, promluví Velos a potom se ty desítky vlčích očí, které jsou na mě upřeny, skloní k zemi, a všichni Čistí přede mnou pokleknou.