Světla v nás

Důvody

Kdybyste mi byli před týdnem popsali situaci, v níž se právě nacházím, označila bych vás za blázna a nevěřila bych vám ani na setinu sekundy. Bylo by to koneckonců směšné. Kdo jsem byla před týdnem a kdo jsem teď? Tahle Anna té staré mohla jen závidět. A co hůř - tohle rozhodně není konečná.

 Čím déle si probírám veškeré fakty, tím hůř se mi smiřuje se skutečností, že konec tohohle hororu není v dohlednu. Jiný svět. Magie. Magie, kterou ovládám. Magie, kterou ovládá Sebastian. Vílí kluk, co nás chtěl zradit, se mě teď galantně zastává před Patrikem, který je zjevně mimo, protože strávil několik dní na dně Bílého jezera, kde si dokázal vytvořit jen minimální prostor kolem sebe... taktéž magií. Čímž se potvrzuje, že nějakým divným, neznámým způsobem v sobě nese trochu světla i on. Totéž platí o Jenny, která se nám dost pravděpodobně vyrovnává s účinky rituálu, který na ní spáchaly Gaaderny. Vlasy má zase tmavší - teď už jsou bezpochyby černé a kontrastují s jejím světle hnědým obočím i jemnými rysy v obličeji. Nevypadá nebezpečně, přesto se mě drží nepříjemný pocit, když k ní občas zaletím pohledem. Jenže co tak asi můžu dělat? Jít za ní a zeptat se, jestli nepociťuje nějaký náznak toho, že se mění v zabijáckou čarodějnici? Říct to ostatním a začít ji hlídat, svázat jí ruce a doprovázet ji i na záchod? Nebo ji rovnou strčit Vereně, ať si s ní dělá, co chce?

 Zavřu oči a hlavu si opřu o kmen stromu. Chápu, proč se tak Will předtím usadil - je to celkem pohodlné. Cítím se dokonale bdělá, žaludek se mi stále kroutí v dozvucích nevolnosti a ticho, které nikdo z nás nijak nenarušuje, působí, že se moje myšlenky perou jedna přes druhou a mám z nich úzkost. 

 Vlče, které jsem popadla při útěku z Čistého města, mě doprovází na každém kroku, přestože se ho nesmím ani dotknout, aniž by na mě agresivně vrčelo. Rozhodnu se, že mu dám jméno. 

 ,,Co třeba... Tim? Všichni se tady jmenují tak šíleně, že ty budeš jednoznačně výjimečnej. A pro mě to zase bude příjemný, když tvoje jméno nebude znít řecky." Vlče zvědavě nakloní hlavu ke straně a zamrká velkýma, tmavě modrýma očima. ,,Nekoukej na mě tak," uchechtnu se. ,,Vypadáš jako Tim, tak prostě budeš Tim a hotovo."

 A tak je můj nový přítel pojmenován jako Tim. Při každém pohledu na něj mi hlavou proletí, co se asi stalo s jeho domovem. Kolik Čistých vlků přežilo? Co Velos? Giatros? Cindy a ostatní Ochránci? A dostali se Lana a vlčata vůbec do bezpečí, když jsem je přenesla? 

 Kolik životů bylo ztraceno jen kvůli tomu, že nám pomáhali?

 Příliš mnoho, odpovím si sama. Zavřu oči a zavrtím hlavou, do zad mě potom bodne výstupek na kmeni stromu. Tim do mě strčí čumákem a zavrčí, jako by se mě ptal, jestli vážně hodlám spát. Podívám se na něj a pokrčím rameny. ,,Co?"

 ,,Asi se mu nelíbíme," poznamená Will, který se mezitím mimořádně tiše přesunul vedle mě. Klekne si k vlčeti, které okamžitě zaujme agresivní postoj - nakrčí se a naježí srst, načež na něj vycení tesáky. Will se usměje a pohladí Tima po bílé hlavě dřív, než po něm stačí vystartovat.

 ,,Já se mu líbím," namítnu a natáhnu k Timovi ruce, dočkám se ale jen toho, že mě škrábne packou po zápěstí. ,,Jasnej projev lásky," zabručím a zamračím se na Tima na znamení, že jsem si jeho zrady vědoma.

 Will si sedne. Jsem zmatená z toho, že se rozhodl vyhledat mou společnost, ale nic neříkám. Zamyšleně pozoruju Tima a předstírám, že Willův pátravý pohled nevidím. Nakonec se ode mě odvrátí a zahledí se do tmy lesa, načež promluví.

 ,,Asi bychom si měli vyjasnit určité věci."

 Uchechtnu se, ale je to jen prázdný zvuk, který nemá s opravdovým pobavením nic společného. Zavrtím hlavou. ,,My si nemáme co vyjasňovat."

 ,,Samozřejmě, že máme," prohlásí Will a pohlédne na mě. Tentokrát je tíha jeho pohledu tak velká, že nakonec vzhlédnu a setkám se s jeho zlatavě hnědýma očima. Zarazí mě, s jakou naléhavostí na mě najednou kouká. Copak má ten kluk poruchu osobnosti? Připadá mi, jako by se v něm přetahovaly dvě různé povahy. Nejdřív si získá naši důvěru, pak nás zradí, pak se chová arogantně a teď... co? Čeká odpuštění?

 ,,Co ode mě chceš, Wille?" otážu se ho na rovinu a lehce zavrtím hlavou. Spočine očima na konečcích mých vlasů, které se rozletí okolo mě. 

 ,,Vyslechni mě," požádá mě a já kriticky zvednu obočí. ,,A nedělej tenhle Sebastianův pohled," zamračí se na mě. ,,Strašně mě to rozčiluje."

 Vyslouží si ode mě další extra dlouhý.

 ,,Fajn," zvolá poraženecky a zvedne ruce do vzduchu, čímž mě trochu překvapí. Cuknu sebou, ale to už ruce zase bezmocně skloní dolů a sykne nějakou nadávku, po níž otočí hlavu ode mě a zavrtí jí. ,,Vím, že mi nevěříš a ani mi věřit nebudeš. Ale ke všemu, co jsem udělal, jsem měl dobrý důvod."

 Jeho postoj mě ani nepřekvapí. S odfrknutím na něj kouknu. ,,To je tvoje ospravedlnění? Hádej co, Wille? Všichni máme svoje důvody. Neznamená to ale, že jiný lidi posíláme na smrt!"

 ,,Hele," zabrzdí mě Will a zachmuří se, ,,já si moc dobře uvědomuju, jak špatný to je. Ale ty jsi v tomhle světě jeden týden, Anno. Týden. My tu takhle žijeme už deset let. Ve tmě jsem vyrostl. Už ani nevím, jaké to je pořádně kouzlit. Všechno, co cítím, je strach. Co cítí celý náš národ. Každý den, znovu a znovu a znovu. Ani ne z krále, jako spíš z Fonea."

 Dřív, než si to stačím promyslet, vyletí ze mě: ,,Ale za to si vílí národ může sám."

 Willův výraz ztvrdne. ,,Snažili jsme se přežít. To se ti snadno říká - lidé jako Helena s Henrym přežili, protože je král potřebuje. Jsou pracovní silou. Jsou to lékaři, vědci, vojáci. Udržují tenhle svět v chodu. Vlčí národ si buď zotročil černou magií, nebo mu Čistí unikli a skryli se. Neraidy se stáhly na dna vod. Gaaderny byly na jeho straně už od počátku. Ale vílí národ? K čemu ho potřeboval? Vzal nám magii, přišli jsme o léčivé schopnosti a představovali jsme pouze problém. Foneus nabízel způsob, jakým se chránit, ačkoliv s největší pravděpodobností ho poslal král sám, aby nad námi měl kontrolu. Lepší, než nás vyhubit, to jistě," poznamená, když si všimne mého nesouhlasného pohledu, ,,ale stále je to obrovský netvor, který nás nutil k němu lákat zbloudilé pocestné. Jak dlouho dokáže někdo něco takového snést?"

 Zavrtím hlavou, ale on mě nenechá, abych mu pořádně odpověděla.

 ,,Deset let," řekne. ,,Tolik jsme to zvládali my. Jenže to už dál nejde. Museli jsme udělat něco, čím našemu lidu zajistíme větší svobodu."

 ,,Tak proč se přidáváte na stranu toho, kdo vám ji vzal?" vyhrknu a kroutím hlavou nad tou podivnou logikou. ,,Proč? Podle věšteb máme krále zastavit. Přišli jsme se, abychom to ukončili. Budeme potřebovat pomoc, abychom to dokázali, tak proč se víly rozhodli postavit proti nám?"

 Už z Willova pohledu je mi to ovšem jasné. Vydechnu  a opřu se o kmen stromu za sebou, načež mě do zad zase píchne vystouplý hrbolek. ,,Nevěříte nám," pronesu nahlas. ,,Nemyslíte si, že to vyjde."

 ,,Anno..." Will se odmlčí a zavrtí hlavou. ,,Chodil jsem na schůze Strážců světel. Tajně, samozřejmě. Ale byl jsem i u toho, když jste dorazili vy. Věděli to od prvního okamžiku."

 ,,Co věděli?" nechápu.

 ,,Že na to nejspíš nebudete dost silní. Tvé zápěstí bylo označené. V té době na nebi nebyla ani archi hvězda. Dokázali vycítit, že jste Nositelé, ale taky pochopili, že jste jen děti."

 Z nějakého důvodu mě to dopálí, ačkoliv má ve všem pravdu. Sjedu ho pohledem. ,,Ty jsi taky ještě dítě."

 ,,Jo," prohlásí. ,,Ale já nežádám národ, aby za mě bojoval."

 ,,Copak já ano?" rozhořčím se a pobouřeně si založím ruce na hrudi. Jako bych snad chodila kolem dokola a verbovala armádu. Jako bych si snad všechno tohle užívala... ,,Nemluv, jako bys mě znal, Wille," zavrtím hlavou a srdce se mi splašeně rozbuší. ,,Myslíš, že mám za to, že zvládneme krále porazit? Ne. Ale nemáme jinou možnost. Nezbývá, než to zkusit."

 Will zavrtí hlavou, než ale stačí znovu něco říct, přeruší ho Helena, která k nám doběhne od ostatních.

 ,,Sebastian," vyhrkne. ,,Přichází k sobě. Měli bychom se nachystat k odchodu."