Světla v nás

Matka

Zdravím! 

Omlouvám se, že jsem neodpověděla na komentáře, četla jsem je, ovšem jsem jaksi v pressu, teď moc nestíhám. Tuto kapitolu přidávám jakožto prokrastinaci, hehe. Online výuka je šílená, psaní jde jaksi stranou. Doufám, že si aspoň užijete další kapitolu, a pokusím se další přidat ještě před Vánoci. Mějte se!

Sebastian

,,Wille, u všech vlků!" 

Malá žena - opravdu malá, i na vílí poměry - popadne svýma zelenkavýma ručkama našeho společníka za paže a obejme ho tak prudce, až mu z hlavy sklouzne čepec. Will ho urychleně zachytí a vrazí si ho zpátky na hlavu, načež se obezřetně ohlédne tak, jak jen to jde, když je sevřený v ženské kazajce. Držím obličej sklopený k zemi, stejně jako Patrik, a zbytek vílího národa, který se nachází v nedaleké blízkosti a věnuje se běžným záležitostem, jako by se venku neschylovalo k válce, se nad námi nijak nepozastavuje.

Žena - při dalším rychlém pohledu zjistím, že spíš dívka, možná v našem věku, se setká s mým pohledem. Na vteřinu na mě nechápavě civí, a v další vteřině vytřeští safírové oči a vtáhne Willa přes práh domu dovnitř. Než se nadechnu, popadne za paži i mě a Patrika a udělá totéž.

,,Co to má zatraceně znamenat?!" Klopýtnu, když mě konečně pustí, Patrik vrazí do Willa ramenem a všichni se zapotácíme, když za námi dívka zabouchne dveře, otočí zámkem a hned na to přejde k jedinému oknu v místnosti a zatáhne květinkované závěsy. Zrzavé vlasy mdlého odstínu má stažené do volného drdolu. Kulí na nás oči, zatímco zatahuje všechny další závěsy v domečku, který svým zjevem a organizací velmi připomíná ten Willův. ,,Zbláznil ses? Co to provádíš?"

,,Tatio, prosím," snaží se svou známou uklidnit Will, ona je ovšem dle všeho uprostřed nějakého hysterického záchvatu, který každou vteřinou nabývá na intenzitě.

,,Mysleli jsme, že jsi mrtvý! Že tě zabili, když jsi šel vykonat ten úkol. Axol už ani nedoufal... poslal další, aby splnili to, v čem jsi selhal, ale nikdo se nevrátil... a ty si to napochoduješ doprostřed mého obýváku s Nositelem světla po boku?!"

Will se nadechne.

,,Ty víš, kdo jsem," vložím se do rozhovoru a stáhnu si čepici z hlavy, protože mě z ní svrbí čelo.

,,Tvé podobizny visí všude, kde je živá duše," odpoví mi. ,,Axol některé z nich rozmístil i tady. Spolupracuje s vojáky. Všichni vás hledají." Tatia se na mě podívá a znovu mě až příliš důkladně zkoumá očima. Na někoho zeleného je docela pohledná. ,,Kde je Nositelka?"

Vnímám Patrikův rychlý postranní pohled, který zřejmě nestačil ovládnout. Polknu. ,,Má jiné věci na práci."

Tatiina pozornost přestřelí ze mě na Willa jako ručička na kompasu, s kterým někdo prudce pohne. Její nazelenalá, kulatá tvář viditelně pobledne. ,,Ty ses rozhodl je nevydat," konstatuje prostě.

Magie ve mně zaplane, připravena na útok, kdyby se Tatia o cokoliv pokusila. Jenže dívka pouze couvne, popadne dřevěnou židli a sveze se na ni, načež založí hlavu do dlaní a zasténá. ,,U všech vlků, Williame."

Patrik a já zůstaneme stát blíž ke dveřím, abychom měli možnost úniku, Will ale udělá krok ke své kamarádce a zdá se mi úzkostnější, než jsem ho kdy zažil. ,,Dovol, abych ti vysvětlil..."

,,Co?" skočí mu Tatia do řeči a zvedne k němu obličej, když se Will zastaví u ní. ,,Že ses nás rozhodl všechny zabít? Myslela bych si, že ses mi s nimi snad přišel pochlubit, než je odevzdáš, ačkoliv jsi dovedl jen jednoho z nich a nějakého jeho nohsleda a Nositelku jsi nechal bůh ví kde, ale... Už i za to by nás čekal trest, Wille, tak mi řekni, proč jsi je pro všechno na světě přivedl sem, když hodláš Axola zradit? Když hodláš zradit nás všechny?"