Světla v nás

Ulovení

V celách není ani na vteřinu ticho. Neustále slyším něčí mumlání a vzlyky, tlumené naříkání a výkřiky o pomoc. Teprve po několika vteřinách si uvědomím, jaké je v nich taky horko, a svleču ze sebe svetr. Jenny polekaně sykne, když si všimne otisku ruky od Verenina stisku na jedné paži, nehledě na to, že jsem v podstatě celá poškrábaná od větví a haluzí z lesa. 

 ,,To je ještě nic," podotknu, když spatřím její výraz, a před očima mi proletí Sebastianova noha se zabodnutým svícnem a krev, která se z ní řinula. Tolik šíleností, které se stačili stát za necelé tři dny. 

 Jennina poslední vzpomínka na realitu je podle všeho stejná, jakou mám já - Patrik strhl volant, protože se před námi vyřítil náklaďák. Potom se probudila v lese a než stačila kohokoliv najít, objevily ji čarodějnice. Od té doby ji drží tady.

  ,,Každé ráno se tu objeví někdo s takovým odporným pitím. Je to všechno, co nám dávají, takže nemáme moc na výběr," vysvětluje mi kamarádka a její hlas slábne, když si uvědomíme, že většina lidí v celách teď visí na našich ústech. Když se rozhlédnu, spatřím ve vedlejších místnostech několik mrtvolně bledých tvářích, které nás pozorují. ,,Dělají šílený věci, Anno," zašeptá Jenny a ukáže na pochodeň, která visí v chodbě. ,,Viděla jsem, jak ji jedna z nich rozsvítila, aniž by se jí dotkla. Jen se na ni podívala."

 Kdo by si byl myslel, že se ocitnu v roli Heleny a Henryho před několika dny a budu muset někoho přesvědčovat o tom, že je magie skutečná? Sotva jsem všem těmhle blábolům začala věřit sama a teď je mám šířit dál.

 ,,Já si tu taky nebarvila vlasy přirozenou cestou," zabrblám s úšklebkem a unaveně pokrčím rameny. ,,Věř tomu nebo ne."

 Jenny na mě povytáhne obočí a zmateně zamrká. ,,Nebarvila vlasy?"

 ,,No jo." Chytím se za konečky, pořád ještě nezvykle krátké, a sklopím zrak, abych spatřila... blond? 

 Otevřu pusu a pak vlasy pustím a zvednu oči ke stropu. ,,No úžasný," prohlásím. Takže moje vlasy si teď mění barvu, jak se jim zachce.

 ,,Myslíš si, že jsem blázen," podotkne Jenny, když nic neříkám. Prudce zavrtím hlavou. 

 ,,Ani v nejmenším," ujistím ji rychle. ,,Jenny, zapletli jsme se do něčeho, co... se strašně těžko vysvětluje. Ale ty věci, co jsi viděla tady, jsou jenom zlomkem toho, co je tam venku."

 ,,Ale já nerozumím..." Jenny zavře oči a opře si hlavu o mříže, načež se slabě uchechtne. ,,Asi se mi to jenom zdá."

 Byla bych i protočila očima, ale z toho, jak často vrtím hlavou, se mi už dělá nevolno, takže si zvládnu jen hořce odfrknout. ,,Taky jsem na to sázela, ale teď už si nejsem tak jistá."

 A pak se nadechnu a pustím se do vyprávění.

Bude mi věřit? 

Tuhle otázku si pokládám pokaždé, kdy se během vyprávění musím zarazit a vrátit k určitému bodu, protože jsem zapomněla něco dodat. Sama se přitom nutím rozvzpomenout se i na detaily, které jsem už dávno odsunula do pozadí - to, že mě při prvním setkání s Verenou zachránil vlk. To, že nás Henry s Helen chtěli vzít někam, kde se dozvíme víc o naší situaci. To, že nikdo ani neví, jak nás dostat domů.

 Povídám Jenny o okamžiku, kdy jsem se probudila, o vůdkyni čarodějnic, o Henrym, Heleně, Sebovi, vílím národu, Foneovi, Willovi, vojácích a vlcích a neraidách, zkrátka o všem, co si dovedu vybavit. Nejobtížněji se mi mluví o věštbách, které nás předurčují k záchraně tohoto světa před hrůzným králem, který z něj ukradl magii (nebo tak něco), protože této části ještě sama těžko zvládám uvěřit.

 Bude mi věřit Jenny?

Moje nejlepší kamarádka na mě zírá s naprosto mrtvolným výrazem, evidentně ospalá, značně vysílená a šíleně vyděšená - tak moc, že už své obavy ani nedávala najevo. Tiše poslouchá vše, co jí říkám, a když skočím, pouze na mě zamrká.

 ,,Možná jsem halucinace," pokrčím rameny a uchechtnu se, hlas mi hystericky přeskočí. Necítím se jako přelud. A nemyslím, že je přeludem ona. ,,Ale od chvíle, kdy Sebastianovi trčel z nohy svícen, odmítám tohle všechno brát na lehkou váhu."

 ,,To je šílenství," promluví Jenny jen.

Přitakám, prsty si hraju se slámou, na které sedím. ,,Jo, to je."

 ,,Tys vyčarovala hvězdu?" ptá se mě s nakrčeným čelem a já potlačím chuť se rozesmát. Pokrčím rameny. 

 ,,Všichni tvrdí, že jo," odpovím jí.

 ,,Aha," podotkne ona skepticky a opře si hlavu o zeď. Nevypadá, že by cokoliv z toho, co říkám, brala vážně. Ne snad proto, že by mi nevěřila - spíš proto, že nevěří své vlastní hlavě. ,,Pokud umíš kouzlit," promluví náhle a podívá se na mě, ,,pak nás odtud můžeš dostat, ne?"

 Cítím na sobě pohledy všechny v celách, přestože ze mě můžou vidět akorát tak mé čelo - z úhlu, v jakém se nacházím, já sama vidím jen první dva lidi ve vězení vedle Jenny a pak už jen ruce a kousky obličejů, které zvládnu zahlédnout dál. Všichni mě ovšem nepochybně poslouchají. 

 A všichni si myslí, že jsem Nositelka světla. Že je zvládnu osvobodit.

 Nepomáháš mi, Jen. Vůbec mi nepomáháš.

 ,,Říkala jsem ti, že to není tak jednoduchý," syknu tiše a upřu na ni pohled, aby pochopila, že by takové věci neměla vůbec říkat. Nejsem žádná superhrdinka - nemůžu těmhle lidem nabídnout žádnou pomoc. Dost pravděpodobně odtud nedostanu ani nás. ,,Já to nekontroluju. Objeví se to vždycky, když..."

 Zarazím se a opřu se zády o kamennou stěnu pokoje. ,,Když mám potíže," vydechnu a Jenny na mě skepticky koukne.

 ,,A nejsme náhodou v potížích od chvíle, kdy jsme nastoupili do Patrikova auta?" zeptá se a já si ještě jednou prohlédnu její zevnějšek. Vypadá, jako by ji spolklo a zase vyplivlo tornádo. Má pravdu. Všechno tady je jeden velký problém a pokud něco nepodniknu, tak...

 Co vlastně? 

  Chytnu se mříží a upřu pohled na ženu v cele vedle Jenniny. Má tmavé krátké vlasy a špinavý a podrápaný obličej. Uhne přede mnou pohledem, protože ji přistihnu, jak na nás nepokrytě zírá, a chystá se stejně jako všichni ostatní přesunout dozadu do cely a předstírat, že nic neslyšela.

 ,,Počkej," zavolám k ní a ona se zarazí a upře na mě tázavý pohled. ,,Proč jsme tady?" zavolám k ní a pak se rozhodnu svou otázku přeformulovat, protože já samozřejmě vím, proč tady jsem. ,,Proč jste tady vy?"

  Žena na mě chvíli zírá, jako by si nebyla jistá, jestli to myslím vážně. Podívá se naproti sobě na osobu v cele a následně i na ostatní. Když se vrátí pohledem ke mně, je její výraz naprosto prázdný. 

 ,,Ulovili nás v gaadernskou noc," odpoví mi a slabě pokrčí rameny. ,,Podle dohody mezi nimi a králem jsme teď jejich majetkem. Zítra se staneme jedněmi z nich."

 ,,O tomhle už jsem s nimi mluvila," promluví Jenny unaveně. ,,Takhle získávají nové čarodějnice, Anno. Chytají lidi a tvoří je z nich."

Alright, tohle je spojovací kapitola, ta další se mi už líbí víc, člověk ale nemá moc možností, když si zavře postavy do vězení o rozměrech metr krát metr, že?:D  Doufám, že vás nebude nudit. Btw, už dlouho jsem vám neděkovala, takže vám děkuju teď, jste super, buďte super dál, být super je super, zatím!♥