Světla v nás

Instinkty

Jak mohla Verena po své proměně pochodovat podél hor Věčného chladu nahá, jako by se nechumelilo? Je to sotva půl hodinu, co se prodírám úzkou stezkou mezi ostrými větvemi a trny, které se mi otírají o oblečení a škrábou mě na kůži, a já už stačila pětkrát spadnou, dvakrát si vrazit větev nebezpečně blízko oka a málem si vyvrtnout kotník.

Bezva. Nepřežiju ani cestu k Vereně, natož tak případný střet s ní. Černé tričko, které vypadalo až podivně obyčejným způsobem a které mi věnoval Alexander Drake, už mám na několika místech roztrhané. Látka je překvapivě jemná, stejně jako materiál mých hnědých kalhot, a všechno mi to padne, což je po všem tom drsném a příliš velkém či malém oblečení, které jsem tu musela nosit před tím, příjemná změna. Na zádech nesu lehký batoh - nemám v něm téměř nic, jen vodu, sušené maso a malý pytlíček s něčím, co jsem prachsprostě včera v noci ukradla Alexanderovi z jeho útulné malé kuchyňky.

Nemohla jsem spát. Celou tu poslední noc v Drakeově chatě, kterou bych měla odpočívat, jsem se na lůžku v poloprázdné místnosti převalovala, dokud jsem to nevzdala. Posadila jsem se, v přítmí pozorovala spícího Sebastiana a snažila se vymyslet způsob, jakým bych já, absolutně neschopná jakkoliv ovládat magii v mém těle, mohla porazit Verenu, Nositelku temnoty, která měla celých deset dlouhých let na to, aby se naučila pár prima způsobů, jak zabít každého, kdo ji ohrozí.

Všechno, co mě napadne, mi přijde průhledné a sebevražedné už v momentě, kdy mi to vyvstane na mysl. Přece jen dám ale nakonec dohromady jakousi kostru čehosi, co by mohlo připomínat plán. Viděla jsem vzpomínky na to, kým Verena byla - vzpomínky, o které ona sama do jisté míry přišla. Musím zjistit, co všechno si pamatuje. Ale nejdřív... ji přiměju si myslet, že jsem přišla vyjednávat. Tak jako ona chtěla vyjednávat s Jessabel.

Verena mě chce dosadit na trůn čarodějnic, protože proroctví říká, že ji tak jako tak svrhnu. Chce mě mít pod kontrolou a s mou pomocí porazit krále, aby získala opravdovou volnost a jednou provždy odstranila Jessabel. Kdybych ji přesvědčila, že se vzdávám a že ji pomůžu s tím, co chce udělat, pokud zachrání Sebastiana, Jenny a Patrika... možná mě na trůn posadí, aniž bych s ní musela bojovat. Jenže co pak?

Nějak se nemůžu zbavit pocitu, že se tomu boji tak jako tak nevyhnu.

Verena není jako Jessabel. Jí na gaadernském trůnu záleží. Nepustí mě k němu víc, než je pro ni nutné - jen na takovou dobu, dokud neposloužím jejím účelům. Jsem si navíc docela jistá, že mě prokoukne, jakmile se tam objevím.

Nevyhnu se boji s ní a umřu v něm, protože sotva zvládám vykouzlit světelnou kouli a neomdlít po přenosu z místa na místo. Zatímco ona...

Sevřu v prstech popruhy vaku na mých zádech a myslím na ten malý pytlíček s obsahem, který by mi mohl a taky nemusel poskytnou výhodu. Uvažuju o tom, co bych mohla způsobit, kdybych se mýlila.

Asi na tom nesejde. Jestli se mýlím, umřu jako první. A jestli mám pravdu... pak bych mohla najít způsob, jak tenhle úkol dokončit a přežít.

Pokračuju v cestě a oddaluju chvíli, kdy budu muset zastavit a vyvolat magii. Jenže se tomu nedá utéct.

Ještě pár hodin. Půjdu ještě pár hodin, než se najím, napiju a odpočinu si.

Ještě pár hodin, než se přenesu do Vereniných komnat.

Sebastian

Přísahám bohu, že Drakeovo tělo zvládnu ukrýt tak dobře, že ho ani Neysa nenajde.

Promluvil se mnou za posledních několik desítek minut jen pár slov, což mě ale z nějakého důvodu provokuje mnohem víc, než kdyby blábolil něco o našem posvátném úkolu nebo o něčem dalším, co nám ještě jaksi pozapomněl sdělit podobně jako to, že mi na části cesty bude dělat průvodce - a že se vydáme vyhledat Helenu, Henryho, Willa a Jenny s Patrikem, zatímco Annabella zmizí v horách, kde jsme před třemi dny skoro umřeli, úplně sama.