Světla v nás

Nová éra

Shit is about to go down. Jdeme na to!

Sebastian

Trnový les zůstává nehnutý a tichý celých téměř čtyřicet minut, co jím s Alexanderem Drakeem procházíme.

Stejně tak jednoduše, jako jím nyní kráčíme, ho můj starší doprovod zvládl i otevřít. Zkrátka se postavil před tu hrozivou masu trnů, dřeva a listí a zvedl dlaň jako na pozdrav - a Trnový les, to živoucí cosi zadržující temnotu, mu zkrátka ustoupil a vytvořil prostor dost široký na to, abychom jím vkročili na stezku.

Hledal jsem Adriana a byl připravený, že sakra rychle zaútočí a oplatí mi to, jak se nám s Annou podařilo utéct a nechat ho tady. Jenomže... nic. Ticho. Prázdno. Pohled na Alexandra mě neuklidnil, protože muž jen pokrčil rameny. I on je stále napjatý, strach v jeho tváři ale nenacházím, ačkoliv se o to dost snažím. Sám jen doufám, že se mi daří emoce jakžtakž udržet na uzdě.

,,Držme se stezky a nic se nestane," řekl Alexander pouze, načež vyrazil. A takto jdeme už zmíněných čtyřicet minut, jestli odhaduji čas správně, a mlčíme. Nikde se nic nehne. Po Adrianově přítomnosti ani památky. Možná je mrtvý?

Držme se stezky a nic se nestane. Každý krok, který po té zatracené lesní cestě udělám, ignoruju nutkání se dát do běhu. Já a Anna jsme měli za to, že projít tím lesem nemůže být nic hrozného, jestliže se téhle stezky nepustíme - akorát že my na ni ani nevkročili. Adrian nás vlákal přímo do pasti. Kde je teď? Proč ho nyní nezajímáme? Možná měl prostě zájem jen o Annu. Chtěl s ní přeci strávit věčnost.

Adrian a Veronika taky mysleli, že tento les nebude zásadní překážkou v jejich cestě. Místo toho se tu zrodila Verena a Adrian tu zemřel... nebo se spíše přerodil v toho, kým je teď. Stvoření bez duše s temnotou v krvi. Přízrak. Osamělá bytost, která je tu navždy lapená.

Málem vrazím do Alexanderova těla, jelikož se muž zastavil a já civěl do země, tudíž jsem to nezaregistroval dost brzy. Hrkne ve mně a skoro i vykřiknu, protože tohle místo je zatraceně jedno z nejhorších v tomhle podělaným světě. Možná i vede na mým seznamu.

Polknu ale výkřik v hrdle. Mezitím Alexander prostě jenom mlčky zvedne dlaň v tiché prosbě, jíž Trnový les vyhoví - trny nám s tichým šelestěním odhalí východ ven. Spatřím kus pláně a Dubový les začínající opodál. Oproti tomu Trnovému v té všudypřítomné tmě vypadá skoro mírumilovně.

Drake udělá krok ven a otočí se, když si všimne, že se za ním zběsile nehrnu. Povytáhne na mě obočí. ,,Jdeš, Nositeli?"

Vykročím, přece jen se ale ještě ohlédnu přes rameno. Stezka se dál klikatí lesem, trnové keře a vysoké holé stromy zůstávají nehnuté.

Téměř jako by tu žádný Adrian ani nebyl.

Dubový les mi připadá až důvěrně známý. Je to nejspíš směšné, ale zmocní se mě zvláštní úleva, když do něj s Alexanderem vejdeme. Současně s ní se dostaví pocit viny. Ohlédnu se přes rameno k Trnovému lesu a horám Věčného chladu za ním a překvapí mě Drakeův tichý hlas. ,,Bude v pořádku."

Zamrkám. Setkám se s ním pohledem a vyvede mě z míry i jeho výraz. On je... smutný?

Chystám se zeptat, o co jde, jenomže bych byl přísahal, že v ten moment se mi v hlavě ozve Annin hlas, který říká: ,,Ty tupče, co by asi bylo? Je po deseti letech doma. V Dubovém lese přece žil."