Světla v nás

Na pokraji sil

,,Je tu ještě jedna věc, kterou musíme probrat," promluví Sebastian, když se Mary chystá vzít za kliku a dovést nás k truhle, v níž se zřejmě skrývá poslední majetek Alexandra Drakea, který Helena ještě důkladně neprošla. Teď se zarazí a obrátí se zpátky k nám, na první pohled dost neochotně. Sebastian se podívá na mě a vypadá to, že by byl radši, kdybych se do toho tentokrát pustila já. Ne, že by se mi extra chtělo, ovšem tak nějak cítím, že mu to nejspíš dlužím - všechno do teď řídil on, tak mě nezabije, když zajistím aspoň tohle, no ne? 

 ,,Co ještě?" povzdechne si Mary odevzdaně, když vidí, že se ujímám slova, a já se na ni smutně usměju. Je mi jí líto. Zničehonic jí do domu vtrhne banda hledaných lidí a ona nemá jinou možnost než jim pomoct. Ačkoliv, dojde mi, musela vědět, že to přijde. Musela slyšet proroctví. Musela vědět, že s tím Helena bude mít co do činění a že přijde den, kdy ji vyhledá.

 ,,Justin," prohlásím a Maryin výraz je v tu chvíli už zase ostražitý. ,,Chceme vědět, jak zajistíte, že nebude mluvit."

 Několik sekund je ticho a já zauvažuju, jestli jsem to náhodou nepodala příliš necitelně. Ale Mary na nás jen povytáhne obočí a k překvapení všech si pobaveně odfrkne - když se směje, působí to trochu strašidelně, skoro jako by si od toho její obličej odvykl a teď to pro něj ani nebylo přirozené. Což je, jak mi hned dojde, pravděpodobně přesně to, co se stalo.

 ,,Máte obavy, že by Justin mohl mluvit?" zeptá se nás žena se stále přetrvávajícím úšklebkem. ,,A komu si myslíte, že by to řekl?"

 Výsměch v jejích hlase zřejmě popudí Helenu, která si založí ruce na hrudi a zareaguje jako první. ,,Třeba svému otci. Nebo komukoliv jinému - jistě se jednou za čas musíte objevit ve společnosti, dokonce i vy, i když třeba jen minimálně. Nevíme, jak dlouho budeme potřebovat, aby mlčel. Tahle válka se může táhnout i měsíce."

 Vytřeštíme se Sebastianem oči, ale to už se Mary znovu rozřechtá. ,,Měsíce? Sama dobře víš, že tahle válka skončí dřív, než vůbec začne." Maryiny hnědé oči nás sjedou odzdola až nahoru a mně se zdá, že tím jasně dává najevo, jak tohle všechno dopadne - a že nám rozhodně naděje nedává.

 ,,Jak zajistíte, aby nemluvil?" zopakuju svůj původní dotaz klidným hlasem dřív, než se Helena stačí do matky pustit, a Mary se ke mně s povzdechem podívá.

 ,,Uvědomuji si, že by nebylo dobré, kdyby si vaši návštěvu pamatoval. Myslíte si, že jsem hloupá? Mohlo by ho to dostat do smrtelného nebezpečí, kdyby se jen slovem zmínil o několika cizincích před někým, kdo by to nenechal být. Připravuji lektvar, po jehož požití zapomene na to, že jste tu vůbec byli."

 ,,Lektvar?" vyhrkneme se Sebastianem zároveň.

 ,,Lektvar," přitaká Mary a pohlédne na Helenu. ,,Z měsíčních květin. Na tomhle světě existuje jen jedna jediná rostlina, která dokáže účinek toho lektvaru zvrátit."

 ,,Prašný chřest," zamumlá si pro sebe Helena a její matka přikývne.

 ,,Ano. Tvůj otec o těch lektvarech psal - tak jako psal skoro o všem ostatním. Prašný chřest ale roste pouze v Asteronských pustinách a získat ho je velmi nebezpečné. Proto se dá říct, že lektvar z měsíčních květin v podstatě zajistí, že Justin na vás zapomene už nadobro."

 Nějak se mi nechce tomu uvěřit, ale když se obrátím k Heleně, dívka na mě přesvědčeně kývne. ,,Má pravdu. Prašný chřest už v podstatě neexistuje a když ano, nikdo by se pro něj dobrovolně nevydal. Jakmile Justin zapomene, bude to, jako by nás nikdy nepotkal."