Světla v nás

Nespokojenost

Nejsem, do prdele, připravená.

Dojde mi to, když Jennifer lehce potřese rameny, zavře oči a přenese se pryč. Zůstanu stát v její komnatě, která připomíná vlastně spíš celu, a zmateně se rozhlédnu kolem dokola, srdce až v krku - co má tohle znamenat? Ale Jenny je zpátky dřív, než vůbec stačím udělat krok ke dveřím z místnosti. Je to rychlejší než mrknutí oka. Její přenos navíc působí tak jednoduše a elegantně, že na vteřinu zapochybuju, jestli opravdu nemá víc magie než já. Proč se se Sebastianem po každé teleportaci rozplácneme na zemi, zatímco Jenny dopadne jako baletka?

,,Očekávají tě," uvědomí mě.

,,Kdo?" vyhrknu a dojde mi, že se úzkost, jež cítím, odrazila v mém hlase a teď Jenny ví, jak jsem ve skutečnosti vyděšená, ať už se snažím předstírat cokoliv. Očividně jí má ztráta kontroly udělá radost, protože se na mě pomalu usměje. Zamíří poté ke dveřím z místnosti, a když mě míjí, laškovně mi oznámí:

,,Celá hora."

Vede mě kamennými chodbami, jimiž jsem již jednou procházela - když mě Verena vedla z vrcholu hory dolů. Nyní, když s Jenny stoupáme vzhůru, cítím v lýtkách pálení a v ústech sucho. Mám pocit, že Gaaderně pozvracím černé šaty. Srdce mi zběsile buší a rukou se přidržuji hrubé skály. Ne, že by mě snad zachránila, kdybych omdlela - rozbila bych si hlavu o kámen nebo při pádu zlomila vaz dřív, než by Jenny vůbec postřehla, že jsem upadla.

,,Proč jsem oblečená v bílé?" zafuním mezi výdechy, ačkoliv odpověď nejspíš znám, potřebuji ale zaměstnat svou mysl, protože začínám pomalu vyšilovat - slyším desítky ženských hlasů, jak se s Jenny blížíme na vrchol hory.

,,Jsi snad Nositelka světla, ne?"

,,Jak v šatech můžu bojovat?" namítnu.

Jennifer se rozchechtá a zavrtí hlavou. Nepůsobí během tohoto výstupu ani trochu uštvaně. ,,Myslím, že si trochu pleteš druh souboje. Tady půjde hlavně o magii. Nebude to karate."

Schodiště vyústí a já vystoupám za Jenny po pár posledních schodech, načež zapomenu na to, že se mi do plic nedostávalo dost vzduchu, stejně jako na to, že mám na sobě nějaké stupidní bílé šaty připomínající roucho.

Civí na mě totiž desítky gaadernských čarodějnic. Jejich šeptání umlkne, když si mě všimnou, a chladný noční vzduch mi rozevlaje světlé vlasy stejně jako šaty - v tu chvíli to musí působit směšně, jenže se nikdo nezasměje.

Myslím, že dneska určitě někoho pozvracím.

,,Ach, tady ji máme!"

Verena vystoupí z hloučku čarodějnic, se kterými se na něčem nejspíš domlouvala, a jakmile promluví, ostatní se mezi sebou zase začnou tiše dohadovat. Na Vlčí hoře propukne humbuk - zdá se, že jsem skutečně nebyla očekávána. Několik čarodějnic na mě dokonce začne pokřikovat a ty z nich, které u nás stojí nejblíže, se po mě vrhnou - narazí ale do stěny, kterou nejde pouhým okem vidět. Pochopím, že ji vytvořila Verena, poklidně k nám kráčející společně s Fay, která v rukou drží pohár.

Královna čarodějnic má na sobě totéž co já, jenže pochopitelně v černé barvě. I její vlasy jsou rozpuštěné a povlávají ve větru - když se mi zastaví naproti, pochopím, čeho tím chtěla dosáhnout.

Jsme dva naprosté protiklady - Světlo a Tma. A ona si chce být naprosto jistá, že až padnu, bude právě tento rozdíl mezi námi nejvíce jasný. Temnota porážející Světlo... znovu.

,,Vidím, že jsi se přece jen rozhodla neutéct," konverzuje dál Verena, jako bychom byly známé, co se potkaly v supermarketu. Nebere na vědomí vřeštící a zmatené Gaaderny okolo, které k nám přes její bariéru nemohou proniknout. ,,Moudré."